Na křídlech orlice - povídka ve vývoji

Strana 1 z 4 1, 2, 3, 4  Next

Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Goto down

Na křídlech orlice - povídka ve vývoji

Odoslať pre Trigatron za 14/1/2015, 21:11

Ahoj, zdravím vás všechny a předem se omlouvám, že píšu pouze a jen česky. Slovenský jazyk sice dokážu bez větších obtíží rozklíčovat, ale mluvit jím a psát v něm, na to nemám vlohy. Ale dost řečí... ještě se jich ode mne nabažíte víc než by bylo milé.

K věci. Píšu povídku. Podruhé. Dalo by se říci, že potřetí, ale ta úplně první verze nemá s tou, kterou vám budu předhazovat k posouzení, pranic společného. Přeji příjemné čtení, doufám, že se vám bude líbit, a pokud pro mne budete mít sebemenší poznámku, komentář, radu, glosu, výtku, no prostě cokoliv, rád si to přečtu a předem za to děkuji.

ANOTACE:

Píše se rok 1901… 
Ve světě, kde pohonům dominuje pára, a kde se bitevní lodě mohou vznést do oblak, došlo k mimořádné události. Tři lodě Německého kancléřství, eskadra 24, v čele s těžkým křižníkem Nürnberg, se ztratila kdesi nad Kordilerami, někde na hranicích Argentinské suverénní republiky a Chilského knížectví. A když odposlouchávací stanice zachytily cosi, co se podobá šifrované zprávě ve starém válečném kódu, nastal poplach. Zatímco se mobilizují všechny bojeschopné lodi, na velitelství flotily se nejvyšší velitelé rozhodli k nestandartnímu kroku – povolali z nucené výslužby kapitána Ericha Hartmanna, odborníka na letové okruhy lodí, aby se pokusil přímo na místě záhadu vyšetřit. Na palubě vlajkové lodi Wilhelm Bauer, vyplouvá na fiktivní diplomatickou cestu, která má ale ve skutečnosti jediný cíl. Najít ztracenou eskadru a objasnit její osud.
Celé to má ale od počátku několik háčků – kapitán Hartmann totiž nemá úplně čistý rejstřík. Před několika málo lety velel korvetě, která se z dosud ne zcela jasných příčin zřítila poblíž sudetského Egeru. On sám byl dlouhou dobu hospitalizován a do služby se nikdy neměl, a ani nechtěl, vrátit. Ale uposlechl rozkaz a proto nyní stojí, opřený o hůlku, aby ulevil obtížně pohyblivému koleni, na můstku a směřuje do Uruguayské gubernie, kde leží jeho první zastávka na diplomatické cestě… a také je to brána do Kordiler. A jako by sám neměl obav dost, na palubě je osobně přítomen i ministr obrany Kancléřství, který, jak se zdá, si dal za cíl být Erichovým „špatným svědomím“, pozorovatelem celé mise.

Trigatron
Začiatočník
Začiatočník

Príspevky : 43
Money : 35012
Karma : 17

Zobrazit informácie o autorovi

Návrat hore Goto down

Re: Na křídlech orlice - povídka ve vývoji

Odoslať pre FrActraL za 15/1/2015, 13:58

Výborne, vynikajúce!! Wink

Som rád, že tu máme ďalší spisovateľský talent, len tak ďalej. Usmiaty smajlík 2

Téma ma zaujala, keď pridáš pokračovanie, s radosťou si ho prečítam

good post Skvelý príspevok

_________________
avatar
FrActraL
Moderátor
Moderátor

Príspevky : 6288
Money : 362214
Karma : 954

Zobrazit informácie o autorovi

Návrat hore Goto down

Re: Na křídlech orlice - povídka ve vývoji

Odoslať pre Trigatron za 15/1/2015, 23:11

Díky, o spisovatelském talentu tedy nevím ,ale ještě jsem neprohledal druhé sako...



Kapitola první


Zpátky do služby



“Dobré odpoledne,” rozlehl se hlas přednáškovým sálem. Odpovědí bylo několikeré zívnutí a tiché zavrzání sedaček. Kadeti v šedých uniformách navyklými pohyby otevřeli své bloky, odšroubovali víčka z kalamářů a připravili pera. Protože byl první týden nového semestru, většina z nich ještě předstírala pozornost i na poslední přednášce, po které už následoval jen pátek naplněný praktickými předměty. Stejně tak se už většina studentů těšila na volný víkend, který rovnoměrně dělili mezi pivnice, tancovačky a jiné zábavy.
“Tento předmět přede mnou přednášel kolega Stiebel, který ale na konci minulého semestru odcházel do důchodu. Pokud tedy vlastníte předem vypracované zkouškové otázky, k ničemu vám letos asi nebudou.”
Kadeti se po sobě ohlédli. To snad ne.
“Abych se ale představil,” pokračoval přednášející. “Jsem Erich Hartmann, vítám vás na přednášce z Teorie vzdušné plavby a protože je dnes venku tak pěkně, je začátek semestru… no, prostě to dnes trochu zkrátím. Není to tak dávno, co jsem v těchhle lavicích seděl také.”
V sále to pochybovačně zašumělo, protože slova přednášejícího byla v rozporu s jeho tmavými vlasy, které již prokvétaly šedinami, a kulhavým krokem, při kterém si vypomáhal tenkou vycházkovou hůlkou. V obličeji ale opravdu působil mladším dojmem.
“Tak tedy, kde se vlastně vzdušné lodi vzaly. Pište si, prosím...”


“Napadá tě, kde se tu vzal?” obrátil se jeden kadet na svého kolegu, když po přednášce vycházeli z posluchárny. “A vůbec, kdo to vlastně je, tenhle Hartmann?”
“Já ti nevím… ale myslím, že jsem jeho jméno četl někdy v novinách. A zkusím se zeptat bráchy, chodí do posledního ročníku, třeba o něm něco ví.”


“Tak jak to vzali?” zašklebil se na Ericha v kabinetu profesor Karl Stiebel.
“Nevím jak vám poděkovat, profesore. Přesně tohle jsem potřeboval.”
“To je dobře. A s tím děkováním - za prvé jsme si slíbili, že mi budeš tykat. A za druhé - zajdi za Franzem, prosil mne o to.”
“Jen tohle? Vždyť nebýt vá… nebýt tebe, skončil bych nadosmrti v ústavu.”
“Byl jsi jeden z mých studentů. A byl jsi skvělý. Je škoda nechat talent ležet ladem.”
“To mne chválíš moc,” usrkl Erich z šálku kávy a druhý podával profesorovi.
“A taky skromný. No nic, to se časem vstřebá. Tak a teď, jak to vidíš s návratem do loďstva? Zvládl bys za mne vzít celý rok?”
“Určitě,” potvrdil Erich bez zaváhání. “Klidně i dva. K flotile se už vrátit nechci. Ani nemohu.”
“Dobře. A stav se u Richterů ještě dneska, Maria prý upekla vynikající koláč.”


Když Erich vyšel z budovy Akademie, mávl na volnou drožku a nechal se odvézt na Kaiserstrasse 57, kam se před více jak rokem přestěhoval. Byt měl ale stále skoro prázdný, jen pár kusů nábytku, dosud nerozbalená knihovna, masivní psací stůl a nízká strohá postel. Aby také ne. Skutečně se začal zabydlovat teprve před měsícem. Po celý rok předtím se o byt starali manželé Richterovi, kteří bydleli přes chodbu. Právě u nich přede dveřmi se Erich zastavil a stiskl tlačítko elektrického zvonku. Návštěva má přednost, řekl si.


“Erichu, pojď dál,” přivítala ho paní Richterová. “Franz, už je tady!” zvýšila hlas, aby ji slyšel i její muž, který o chvilku později skutečně vyhlédl z koupelny, přes uniformu přehozený kuřácký kabát. “Hned jsem tam,” pousmál se kapitán Franz Richter, a jakoby na vysvětlenou zacvakal nůžkami.
“Strašně na tom kníru lpí,” řekla Maria. “A dneska byl pozvaný na velitelství flotily.”
“Jdu nevhod?”
“Ale kdepak. Jen zůstaň, Franz si s tebou chtěl promluvit.”


Ericha usadili do pohovky, paní Richterová přinesla čaj, Franz si zapálil tenký doutník a začal: “Dneska to na flotile vypadá jak ve vosím hnízdě. Dva admirály už povolali zpátky z jejich panství, na Tempelhofu se urychleně roztápí šest korvet, dva křižníky i Bauer. V Bremenhavenu je na kotvách dobře půl flotily.”
Erich jen vytřeštil oči. “Co se stalo?”
“Včera v noci jsme ztratili tři lodi.”
“Ne. Kde? Jak?”
“Někde v Jižní Americe. A ještě hůř, výzvědná služba zachytila cosi, co vypadá jako anglický válečný kód.”
“Válka skončila před víc než čtyřiceti lety.”
“Právě. Nemyslím si, že ten kód Angličané ještě používají. Vědí, že jsme ho tehdy prolomili.”
“Stejně jako oni náš.”
“Tak. A představ si, jaké peklo vypuklo, když se nám neohlásil těžký křižník Nürnberg, korvety Braunschweig a Schleswig-Holstein. Pak přišla zpráva, která byla kódovaná skoro padesát let starým kódem a oznamovala Admiralitě Britské flotily jejich zničení.”
“To je hrozné.”
“Ano, Erichu. Proto mám na tebe teď jednu prosbu. Pojeď se mnou na velitelství.”
“Franz, to přeci nejde. Jsem už jen civilista.”
“No jasně. Takže za půl hodiny tě čekám před domem. A koukej si vzít uniformu, pokud ti ji ještě nesežrali moli. Právě jsi byl povolán zpátky do služby.”


Neuplynula ani hodina a oba kapitáni vcházeli do hlavního jednacího sálu velitelství. Zatímco od Franze Richtera se táhla tenká stopa vonného doutníkového kouře, za kapitánem Hartmannem zůstávalo ve vzduchu silné aroma naftalínu.
“K čemu tady budu?”
“Uvidíš. A přestaň se klepat, člověče, copak takhle vypadá mladý a perspektivní kapitán? Co by tomu řekl John - mimochodem, máš o něm zprávy?”
“Převeleli ho před dvěma měsíci na Falklandy. Nemá se tam asi nijak špatně, dokonce dostal vlastní loď, těžký křižník Exeter.”
“Kdyby ses býval tehdy nezhroutil, mohl jsi taky velet,” povzdechl si Richter. “Ale já vím, já vím,” dodal, když viděl, jak se jeho mladší kolega tváří. “Ty štvavé pomluvy by snesl málokdo. A! Už jsme tu,” pokynul na pozdrav štábnímu důstojníkovi, který stál v otevřeném předpokoji velkoadmirálské kanceláře.
“Franzi, počkej,” zarazil se Erich na místě. “My jdeme přímo k velkoadmirálovi?”
“Jo. To jsem ti neřekl? Vyžádal si nás oba. Myslel jsem, že ti Karl něco naznačil, ale ten mizera Stiebel to evidentně zase zvoral.”
“Takže vy jste se na mne takhle domluvili? Heilige Maria Mutter Gottes, to snad ani není možné.”
“Sám bys sem nikdy nešel. Tak se uklidni,” zakončil debatu Franz. Pak znovu kývl na vyčkávajícího důstojníka. “Jsme připraveni.”
“Pan velkoadmirál vás očekává. Prosím, račte dál.”


Z přeplněného sálu a zakouřeného předpokoje vešli do rozlehlé kanceláře v klasicistním stylu. Jakmile se za nimi zavřela čalouněná křídla mohutných dubových dveří, nastalo ticho, rušené jen tikáním velikých hodin v ozdobné skříni.
“Kapitáne Hartmanne, kapitáne Richtere, prosím, posaďte se,” vyzval je velkoadmirál Albrecht Konrad von Saarland, starý a mohutný muž s hřmotným hlasem a úctyhodnými licousy. Jak zbývající vlasy, tak i pečlivě pěstěné vousy měl takřka bílé, jen místy prokvétaly šedí.
“Tak jste nakonec přišel. Víte, že Franz o vás pochyboval?”
Familiérní jednání Ericha zaskočilo. “Promiňte, pane?”
“Kapitáne, pamatujete si tohle?” pozvedl velkoadmirál ze stolu modré desky se stříbrným tiskem. “Vaše diplomová práce. Zachytili jsme ještě depeši, o které jsem neřekl ani kapitánu Richterovi. Tumáte,” podal jim tenký blanket.

LETOVÉ OKRUHY NEFUNGUJÍ *** I PRI OBLASTI PLNE LEVITACE KLESAME PRES METR ZA VTERINU *** JEZERO SVA … *** NOUZ… *** NURNBER… ***


“To je všechno? Co s tím má co dělat má práce, pane?”
“Ve vedlejší místnosti čeká třicet nejvyšších činitelů flotily. Je tam sám ministr obrany. Kapitáne, přestože jste nebyl v činné službě dlouhou dobu, jako jediný velitel jste se zabýval cavoritem a jeho použitím. Zachránil jste více než dvě stovky mužů rychlým úsudkem. Všichni tam vedle čekají na vás, na vaše názory. Co mohlo způsobit selhání okruhů? Víte to?”
Erich vytřeštěně zíral do prázdna.
“Bude v pořádku,” řekl rychle kapitán Richter. “Kde tu máte něco ostřejšího k pití?”
“V sekretáři, támhle. Je tam i pár skleniček. Zvládne to, Richtere? Vy jste mi ho doporučil.”
“Ano, pane, zvládne. Tohle je jen prvotní šok. Bude skvělý.”

Když velkoadmirál odešel, kapitán Richter nalil dvě sklenice whiskey. Posloužil si ještě sklenicemi s vychlazenou vodou a pak usedl na kraj stolu, proti Erichovi.
“Erichu?”
“Co?”
“V pořádku?”
“Absolutně. Mám asi tak minutu na to, abych si vymyslel přednášku pro největší skupinu hlavounů, která se kdy sešla. Klídek, ne?” zašklebil se, popadl sklenici a zvrhl do sebe její obsah. Vzápětí se rozkašlal.
“V pořádku?” zeptal se Franz Richter znovu. Tentokrát se Erich pokusil upřímně usmát.
“Lepší. Do čeho jsi mne to navezl? A co jsi mu to vykládal o té odbornosti?”
“Velkoadmirál potřeboval znalce na letové okruhy. A věř tomu nebo ne, okamžitě mi naskočilo jméno jednoho kadeta, který se se mnou byl schopen právě o tom pohádat do krve.”
“Já věděl, že se mi to jednou vymstí. Tak s chutí do toho,” prohlásil Erich s pochmurným úsměvem a vykročil ke dveřím.


Nejprve bylo slyšet jen slabé ťukání hůlky na mramorové podlaze. Pak se dveře rozevřely a kapitán Hartmann vstoupil do sálu. Všechny pohledy se otočily k němu. Šedesát očí sledovalo každý jeho krok, každý pohyb. Když se zastavil před nástěnnou tabulí, odložil hůlku a uchopil křídu, nastalo hrobové ticho. Erich si suše odkašlal a zprvu slabým hlasem, postupně nabývajícím na jistotě, začal:
“Pánové, předpokládám, že všichni znáte obsah depeše, se kterou jsem měl možnost se seznámit před malým okamžikem,” rozhlédl se po sále. Za jeho zády se opatrně vplížil kapitán Richter a zamířil k velkoadmirálovi.
“Takže, co mohlo způsobit selhání letových okruhů. Začneme asi tím, jak jsou okruhy konstruovány,” začal črtat na tabuli siluetu bitevní lodi.


O hodinu později stále vykládal. Rozhovořil se dlouze o cavoritu, speciální slitině, která, při průchodu proudu o určité frekvenci, ztrácela svou tíži a naopak ji gravitace odpuzovala. Ukázal jak vypadá sendvičové uložení cavoritu v plátování palub a jak se sčítají složky vznosné síly. Probral i generátory, způsoby instalace a jejich navázání na izolované okruhy. Popsal vývoj námořních plavidel se schopností vznést se nad hladinu. A když už konečně skončil s teorií, pustil se do úvah, jak přinutit cavorit, aby ztratil své vlastnosti.

Po další hodině skončil. “Jsou dotazy?” zeptal se ochraptěle a usadil se do volného křesla. Chvíli bylo ticho. A pak propukl potlesk.
“Výborně, kapitáne. Skvěle zhodnoceno. A teď, když dovolíte, se zeptám ne vás, ale mých kolegů,” řekl velkoadmirál a oslovil štáb. “Pánové. Kapitán Hartmann vám předestřel možnosti. Je naším nejlepším odborníkem na tuto problematiku. Budete mít něco proti tomu, když ho, na popud zde přítomného pana ministra, navrhnu pro vedení vyšetřovací mise?”
Většina důstojníků odmítavě zakroutila hlavami. Jen jeden či dva vznesli připomínky ohledně Erichovy fyzické kondice a jeho předchozího velení.
“Takže jsme celkem zajedno. Kapitáne Richtere, kapitáne Hartmanne, pojďte se mnou do mé kanceláře.”


Za zavřenými dveřmi jim znovu vyložil, k čemu během diskuse s ministrem došli. Erich by se měl ujmout velení lodi Bauer, a podniknout plavbu dobré vůle, která by ovšem maskovala skutečný účel cesty, kopírovat trasu Nürnbergu a vyšetřit jeho zmizení nebo ztrátu. A samozřejmě, pokud situace dovolí, měli by demonstrovat sílu a odhodlání Kancléřství.
“Pro vás, kapitáne Richtere, mám jiný úkol. Předáte Bauera Hartmannovi a dostanete ke koordinaci svaz křižníků, které budou patrolovat v mezinárodních vodách. Už je načase, abyste byl povýšen, pane komodore. Příslušné ceremonie včetně rozkazu budou řádně vykonány ještě před vyplutím kapitána Hartmanna, tedy do týdne. To je vše,” skončil velkoadmirál a dodal: “Můžete jít.”



***


“Komodor! No že jim to trvalo,” okomentovala celou záležitost paní Richterová. “A kde je vůbec Erich?”
“Šel si lehnout. Říkal, že si zítra ráno půjde vyřídit na Akademii to své přednášení. Chce mít čas na to, projít si Bauera a seznámit se s jeho chodem.”
“Nebude toho na něj moc?”
“On to zvládne,” usmál se Franz Richter. “Má tam Walthera Haeckela, výborného prvního důstojníka. Skvělého inženýra Lemkeho. Střelecký důstojník je nepřekonatelný Joseph Künzel. Samí skvělí chlapi. Vlastně mu to docela závidím.”


***


Novopečený velitel největší lodi Kancléřství, kapitán Erich Hartmann, se pomalu spustil do vany. Byly čtyři ráno. Celou noc proseděl v křesle, poslouchal tikání hodin a stále dokola si v hlavě promítal události minulého dne. Je zase ve službě. Zase ve velení. Zvláštní. Na jednu stranu věřil, že své minulosti utekl a že už nikdy na palubu vojenské lodi nevkročí. A na stranu druhou byl z vývoje událostí podivně nadšený. Skoro jako kdyby mu pobyt na můstku chyběl.


Co řekne studentům? Tuhle otázku si kladl celé ráno, už když se oblékal do vycházkové uniformy, i když nasedal do fiakru, stejně jako když stoupal po schodech ke své konzultační místnosti. Čekal jednoho nebo dva studenty. Že tam bude celý ročník, to ho překvapilo. Prodral se kordonem zkoumavých pohledů a vstoupil do místnosti. Ta byla také plná a za stolem seděl profesor Stiebel.
“Co vy tady, profesore?”
“Supluji, kapitáne,” odpověděl bezelstně pedagog. “A tak jsem zrušil tvé třídě cvičení, abych je seznámil s tou změnou.”
“Aha, ano. Je volná osmička?”
“Je. Pánové, následujte prosím kapitána a mne do posluchárny osm,” rozhlásil Karl Stiebel přes hlavy studentů a vykročil ke dveřím. Na chodbě se ještě otočil. “Máš čas na konzultace, nebo už jdeš na loď?”
“Čas bych měl.”
“Výborně,” zamnul si ruce profesor. “Drž mi místo, skočím si pro kafe.”

Když se kadeti usadili, v posluchárně se rozšířilo vyčkávavé ticho.
“Ehm,” odkašlal si Erich. “Tak tedy, abych vás nějak seznámil se situací, stručně řečeno - vyplouvám příští týden s Bauerem na okružní plavbu po přístavech spřátelených zemí.”
Ticho bylo nahrazeno ještě hlubším, plným spadlých čelistí. Pak jeden kadet začal tleskat a v okamžiku, kdy do dveří vcházel profesor Stiebel se spokojeným úsměvem na tváři a hrnkem kávy v ruce, už místností burácel mohutný aplaus. Kapitán Hartmann se snažil gesty potlesk utišit.
“Klid, pánové, prosím, klid.”
“To máš marné, Erichu. Víš jak jsou studenti rádi, že se zbaví učitele? Klidně už běž na loď, já už si to tady vyřídím.”
“Díky, profesore. Hodně štěstí.”
“Tobě taky, Erichu. Totiž pardon, pane kapitáne,” ušklíbl se Karl a přidal zasalutování.



***


Dominantou Tempelhofské planiny v centru Berlína bylo bezpochyby umělé jezero. Vodní plocha napájená z řeky Sprévy měla dostatečnou hloubku i rozlohu na to, aby pojala patnáct kotvišť pro lodi vzdušné flotily. Mimo ty tu kotvily v civilním přístavu také výletní lodice a dva nebo tři parníčky pro dopravu mezi centrem města a základnou.

Na palubě takového parníčku teď stál kapitán Hartmann, přes ramena měl přehozený kabát, a pozoroval pomalu ubíhající scenérii. Na levém břehu se táhla široká třída souběžně s řekou, lemovaná činžovními domy, na pravém břehu vystřídala zástavbu parková zeleň. Pak se náhle zpoza stromů vynořilo slepé rameno řeky a navazující jezero. Loď se pomalu stočila, kolesa se roztočila o něco rychleji a když se vymanila z hlavního proudu, před kapitánem se otevřela nádherná scenérie.


Vysoko nad stromy čněly stožáry a komíny. Nejvýše se pak vypínala pětice, zakončených černo-bílo-červenou trikolorou Kancléřství. Stoupaly z nich chomáče dýmu, na palubě vládl čilý ruch a nejinak tomu bylo i na menších lodích, zakotvených opodál. I tam se roztápěly kotle, pára unikala výpustěmi a na hladině kolem lodí kličkovaly nejrůznější bárky a čluny, s uhlím, potravinami nebo mužstvem, zkrátka vším, co vyžadovala velká loď k provozu.


Když parníček kotvil u mola, rozhoukala se siréna. Na molu se rozsvítila výstražná světla a hlas do tlampače ohlásil: “Pozor, pozor, odlet vojenské lodi, uvolněte koridor.” Pak se rozezvučela parní píšťala vzdálené korvety Sachsenland. Posádka odpoutala lana a loď tažená remorkérem se pomalu sunula do rejdy. Kapitán Hartmann zůstal stát na molu, fascinovaný tím úžasně komplikovaným a přitom do posledního okamžiku organizovaným divadlem. Konečně se odpoutal i remorkér a korveta se dala do pohybu. Pak se na můstku, přídi a dálkoměrech rozsvítila poziční světla a deset tisíc tun oceli se začlo vynořovat z vody. Popírajíc gravitaci, postupně se objevila černě natřená část trupu pod čarou ponoru, turbošrouby s ochrannými koši a protáhlé kormidlo. Po bocích stékaly proudy vody, jak korveta v šikmém stoupání nabírala výšku, důstojně přeletěla nad molem, na okamžik zastínila slunce a za houkání sirény nabrala kurs na Bremenhaven.

“Kapitán Erich Hartmann?” ozval se kdosi na molu.
“Ano?” otočil se kapitán a prohlédl si mluvčího - námořníka, s nápisem Luftkreuzer Wilhelm Bauer vyšitým na baretu.
“Váš člun je připraven, pane. Jste očekáván na palubě.”



***


Lehká lodice, hnaná čtyřmi muži, odrazila od mola. Na přídi seděl kapitán Hartmann, s nataženou nohou, aby ulevil bolavému kloubu, a pozoroval, jak se přibližují k Bauerovi. Obrovská masa šedé oceli se tyčila do výšky mnohapatrového domu. Minuli ostrou příď, která vybíhala směrem k hladině vpřed a její ostrá hrana byla na úrovni paluby narušena čočkou reflektoru. Mezi stěnou mola a bokem lodi bylo spuštěno několik lávek, pod kterými proplouvali a na většině z nich probíhal čilý ruch. Konečně se bok začal zaokrouhlovat, pak minuli zadní kasematy pro děla menší ráže a nakonec mohutnou záď, která se nad hladinou tyčila jako skalní stěna. V zadní části kotviště už bylo připravené dřevěné molo a schůdky. Jeden z veslařů vyskočil, chytil lano, které mu hodil druhý a uvázal loďku. Kormidelník vystoupil a pomohl kapitánovi na pevnou zem.
"Děkuji. Máte krásnou loď."
"Tu nejlepší, říkal kapitán Richter," usmál se námořník. "Následujte mne, pane, první důstojník by se s vámi rád setkal okamžitě."


Po více jak dvou letech opět vkročil na týková prkna paluby. Díky jemné struktuře nebyla kluzká, díky proudění odpadního tepla nenamrzala ani ve velkých výškách a díky jejich preciznímu zpracování a skoro až béžové barvě patřily k důležitým rozpoznávacím znakům lodí z Kancléřství. Teď po nich kráčel kapitán Hartmann a nevycházel z údivu. Bauera znal, obdivoval a kdysi dávno toužil po tom, stát se velitelem té skvělé lodi. Po více jak deseti letech, dvou veleních, havárii a skoro ročním pobytu po různých nemocnicích, se mu to splnilo. Byl nejmladším kapitánem ve flotile, měl asi nejméně nalétaných hodin a jednu nohu pohyblivou jen s obtížemi. Povzdechl si, vynořil se ze svých vzpomínek zpátky do přítomnosti a přidal trochu do kroku.

“Pozor!” rozlehl se ostrý rozkaz na zaskleném můstku. Šikovatel Krauss ustoupil stranou a kapitán Hartmann vkročil do místnosti. U mapového stou stáli seřazení vyšší důstojníci a evidentně očekávali nějaký projev.
“Pohov, pánové,” řekl a ještě jednou přelétl pohledem shromáždění na můstku. “Zapněte lodní rozhlas, prosím,” požádal námořníka vedle dveří. Když byl rozkaz splněn, přešel k mikrofonu a dlouze stiskl tlačítko bzučáku.
“Celé posádce, hovoří kapitán,” s těmi slovy sebral mikrofon a otočil se k důstojnickému sboru. “Jmenuji se Erich Hartmann, pocházím z města Bernau, na sever od Berlína, a vaším velitelem budu pouze dočasně. Cílem této plavby je demonstrovat sílu, technickou úroveň a kvalitu výcviku Velkoněmecké vzdušné flotily. Doufám, že se na vás mohu spolehnout a věřím, že ukážeme naši vlast, stejně jako tuto loď, v tom nejlepším světle.”
Odložil mikrofon a jeho úsměv pohasl. “Rád bych se s vámi seznamoval pod menším tlakem, ale budeme to muset stihnout za provozu, pánové. Navrhuji za půl hodiny svolat první poradu velení a pak si postupně projdu jednotlivé úseky s příslušnými důstojníky. Souhlasíte?”
“Ano, pane kapitáne,” kývl první důstojník a luskl prsty. “Heine, ukažte kapitánovi jeho kajutu.”
“Rozumím,” srazil paty mladík v uniformě kadeta. “Prosím, následujte mne.”


Franz Richter si žil docela pohodlně, usoudil Erich, když si kajutu procházel. Široká postel v jednom výklenku, skříň a psací stolek v druhém, mezi tím stůl a dvě židle. V samostatné kóji toaleta a vedle sprcha, naproti nim v otevřené kóji umyvadlo, zrcadlo a cosi složitého a chromovaného, o čem kadet tvrdil, že je výborně fungující skládací sušák na ručníky. Při prvním doteku to tak výhružně zachrastilo, že se kapitán raději vzdal všech pokusů o pochopení funkce.
Posadil se na postel, kabát odložil vedle sebe a z kapsy vytáhl lékovku. Do skleničky s vyrytým monogramem F.R. odtočil trochu vody, vyklepl si na dlaň tři tablety, spolkl je a zapil. Dneska už si víc vzít nemůžu, napadlo ho, když počítal, kolik jich od rána měl. Sice fungovaly proti úzkostným stavům, ale ve velkém množství způsobovaly rozostřené vidění, zhoršovaly motoriku a to poslední, co mohl Erich chtít, byly stavy příbuzné opilosti. Alkoholismus nesnášel a ač si příležitostně připil, nikdy by nerespektoval někoho, kdo se dokázal opít bez jakékoliv výčitky.


O půl hodiny později už opět stál na můstku. Kromě prvního důstojníka a navigátora tu nikoho z důstojníků neznal, takže považoval za nutné se o nich stručně dozvědět co nejvíc. Dříve než ale vůbec mohl začít s dotazy, první důstojník se přihlásil o slovo.
“Pane kapitáne, pokud souhlasíte, Bauer je v plné pohotovosti. Můžeme podniknout zkušební plavbu, během které si alespoň prohlédnete loď za chodu.”
Erich se rozhlédl po důstojnících, kteří měli výraz plný očekávání.
“Ehm, výborně,” odkašlal si. “Asi bych měl vydat rozkaz, že?” V hlavě mu zněl skřípot oceli a exploze kotlů, která provázela havárii. Rachot bortícího se můstku...
“Kapitáne?”
Hartmann se narovnal. “Ano. Na pozice, pánové.” Hlas se mu skoro netřásl.
“Na pozice!” zopakoval první důstojník, a zaujal místo u telegrafu, spojujícího můstek a strojovnu.
Kormidelník stál v ose lodi, vlevo a vpravo od něj pak stáli navigátor Strasser a operátor letových okruhů, inženýr Lemke. Na svých místech v zadní části můstku seděli radista a operátor hydrofonů. Ve věži u dálkoměrů nad můstkem sídlil střelecký důstojník Künzel a strojovnu řídil přímo na místě poručík Krebs.
“Uvolnit lana.”
“Uvolnit lana!” opakoval do mikrofonu Walther Haeckel.
“Pomalu vpřed, rozsvítit světla, vyšlete signál.”
První důstojník pohnul pákou telegrafu a dal tak optický a zvukový signál strojovně. Parní turbíny se s hučením probraly k životu. “Navigátor, výstražná světla!”
“Ano, pane!”
“Rádio, signál přístavu. Startujeme!”
“Ano, pane!”
Kapitán se mírně usmál, když se podlaha rozkmitala pravidelným chvěním turbín.
“Kapitáne, máme volno!” ozval se radista po chvíli.
“Výborně! Letové okruhy na jedna celá jedna, stoupáme!”
Inženýr Lemke pohnul pákou rezistorové baterie a do hukotu turbín se ozvalo slabé pískání generátorů. Cavoritové plátování, uložené v palubách lodi, se začalo nabíjet a postupně rušilo účinek gravitace. Loď začla pomalu stoupat.
“Hlásit výšku, korigovat náklon,” podotkl směrem k navigátorovi první důstojník. Koutkem oka pozoroval kapitána, který ale teď nejevil ani známku nervozity.
Erich přešel pár kroků ke kormidelníkovi a upřel pohled na přístrojový panel u stropu. “Výborně,” zašilhal na hodnost “poručíku. Jak se jmenujete a odkud jste?”
“Adam Schindler, třicetpět let, Porýní-Vestfálsko,” odpověděl muž, zatímco navigátor korigoval náklon tří desetin ve směru stodeset.
“Děkuji. Skvělá práce,” kývl hlavou kapitán a přešel k panelu navigátora. “Kapitánporučík Strasser, že?”
“Ano, pane. Thomas Strasser, pocházím z Drážďan a na této lodi už jsem sedm let.”
“Vidím, že Bauera znáte dokonale - hladké a rychlé vyrovnání. Je mi ctí, mít vás na palubě. Tak, jako každého z této posádky,” otočil se ke zbytku osazenstva.


Postupně obešel všechny na můstku, položil jim pár dotazů a sledoval jejich práci. Znali svou loď velmi dobře a sto tisíc tun železa je poslouchalo skutečně na povel. Oni sami si ale všimli další věci. Ač kapitán obvykle při chůzi používal hůlku jako oporu, teď a tady, když s rozzářenýma očima obcházel jejich stanoviště, udílel jistým hlasem rozkazy a studoval každý detail plavby, žádnou oporu nepotřeboval. Skoro jako kdyby zapomněl na své problémy.
Když pak kapitán předal velení, sebral svou hůlku a sešel zkontrolovat strojovnu, naklonil se kormidelník Schindler k fregatnímu kapitánovi Haeckelovi.
“Walther, poslouchej, co jsi to říkal o té jeho noze? Vždyť tu hůlčičku skoro nepotřebuje.”
“Drž kurs, Adame,” odsekl první důstojník, ale bylo vidět, že mu to taky vrtá hlavou. Po chvíli dodal: “Všichni víme, co se stalo na S-574, před více jak dvěma roky. Skoro tři měsíce se učil znovu chodit. Jestli se pořád jeho stav zlepšuje, tím lépe pro nás.”
“Kapitán je v pořádku,” zabručel navigátor Strasser. “Vyzná se stejně jako náš starej.”
“Náš starej… ehm, totiž kapitán Richter,” opravil se Haeckel “si to myslí taky. Hartmann bude dobrý velitel, jen vyšel ze cviku. Ale on se do toho zase vpraví. A teď už zpátky k práci, pánové.”


Ve strojovně bylo patřičné vedro a hlučno. Všechny kotle byly na provozní teplotě, topiči kontrolovali dopravníky uhlí a strojní presonál obcházel mezi turbínami a pístovými stroji. Panoval zde na první pohled dokonalý zmatek, na pohled druhý ale vše zkušeně organizoval poručík Krebs ze svého vyvýšeného stanoviště. Plošina, která byla zavěšená na lávkách nad kotli a výměníky, jemně rezonovala v rytmu hnacích turbín a obřích pístových strojů, které hnaly přes těžké setrvačníky generátory. Ne nadarmo byla strojovna rozvrstvená přes pět palub.
“Skutečně tu opečováváte srdce lodi, poručíku,” prohlásil kapitán uznale, když pohlédl skrz zasklené stěny kabinky dolů, na stroje a jejich obsluhu.
“Kapitáne, nemoh byste být míň formální? Já nejsem voják. Abych se představil,” nabídl Erichovi mozolnatou dlaň, ”Jsem nějakej Wilhelm Krebs, strojní inženýr z Mnichova. Poručíka mi dali, jen aby si mně mohli tam nahoře zaškatulkovat.”
Erich vděčně rukou potřásl. “Jsem rád, že vás máme na palubě. Máte perfektně vycvičený personál.”
“No, mají své chyby, kapitáne, ale drží pohromadě a tuhle loď bezpečně dostanou kamkoliv si poručíte.”


Další částí lodi, kterou navštívil, bylo středisko řízení palby, umístěné nad hlavním můstkem. Sem se sbíhaly informace z předního a zadního dálkoměru, pomocí složité soustavy elektrických vodičů, které všechny končily v centrální konzoli s půdorysem pravidelného šestiúhelníku. Uprostřed stál hrubý model Bauera s pohyblivými věžemi, které kopírovaly pohyb věží skutečných. Jediný rozdíl byl v tom, že místo hlavní byl na každé z modelových věží upevněn dlouhý tenký drát, který vyznačoval směr, kterým je věž namířena. V kombinaci se systémem světel a přesné zaměřovací mřížky pak šlo relativně snadno koordinovat palbu a zaměřovat věže jak ve skupinách, tak zvlášť. Mimoto byla každá věž vybavena vlastním dálkoměrem, aby při přerušení spojení byla zachována bojeschopnost lodi.
“Nadporučík Joseph Künzel, sedmatřicet let, deset let ve službě,” srazil paty důstojník u kontrolního pultu.
“Těší mne. Líbí se mi výsledky vašich mužů při posledních střelbách a hádám, že je to hlavně vaše zásluha.”
“Částečně, pane. Mí podřízení vymysleli techniku, kterou zkrátili interval mezi salvami o necelé tři vteřiny a pilně na tom pracovali, aby dosáhli těch nejlepších výsledků.”
“To je výborná zpráva. Doufám, že jejich talent nebude zapotřebí jindy, než při cvičeních.”
“Samozřejmě, pane. Ale i kdyby k něčemu došlo, budeme připraveni.”


Baurer pomalu vykroužil stoupavou zatáčku a zamířil nad centrum Berlína. Náhoda tomu chtěla, aby přelétal i nad Kaiserstrasse 57, zrovna v okamžiku, kdy Franz Richter vyhlížel z okna. "Hodně štěstí," popřál budoucí komodor svému kolegovi polohlasem a pohledem se vrátil k lékařské zprávě kapitána Hartmanna, kterou si vyprosil, díky svým známostem, na primáři Gruberovi z berlínské Armádní nemocnice. Upil trochu studené kávy a znovu se začetl do zprávy, která lékařsky vysvětlovala důvod Erichovy nucené hospitalizace.
“... pozorovaný Hartmann jeví známky posttraumatického syndromu. Obvykle se toto chování vyskytovalo u válečných veteránů. Po havárii lodi S-574 Westfalia, která se zřítila bez zavinění posádky, se u pozorovaného v souvislosti s úrazem dolních končetin vyvinulo psychosomatické napadávání na pravou nohu, jako doprovodný jev pocitu neopodstatněné viny...“


Franz Richter si ty události dobře pamatoval. Když rychlé lodice dorazily na místo, poblíž sudetského Egeru, pohled na korvetu zabořenou v poli byl děsivý. Zkroucený a potrhaný trup, zápach hořící izolace a všude kolem rozervané pláty cavoritu. Osobně tehdy s četou vojáků vtrhl na můstek a spolu s Waltherem Haeckelem odtamtud mladého Hartmanna vynesli, stejně jako ostatní přeživší. Další týden strávil kapitán střídavě na lůžku a na operačním sále. Erichův otec, truhlář, u svého syna seděl hodiny a hodiny, byl u toho, když se poprvé probral a dokázal ho částečně i uklidnit. Jenže pak začaly docházet ty anonymy. Jednoho dne kdosi vrhl do domu Erichových rodičů dlažební kostku, která na těžce zranila Erichovu matku, a on se sesypal. Když paní Hartmannová zemřela na následky zranění, vzal si život i Josef Hartmann. Z takové rány se Erich už nedokázal úplně zotavit. Uzdravil se sice po stránce fyzické, nicméně jeho duševní stav alespoň zpočátku vyžadoval lékařský dohled.


Teprve po půl roce byl Erich z nemocnice propuštěn. Bydlel v jakémsi podivném kumbále a svoje jméno nikde nepoužíval. Kulhavého muže si ale po pár měsících povšiml soused, novinář, a zanedlouho vyšel článek, do detailu popisující kapitánův život po nehodě. Erichovy zásluhy byly opomenuty, místo o jeho rychlém úsudku se psalo o jeho nekompetentnosti a místo způsobu, jakým zachránil většinu posádky, se mluvilo o tom, jak nebezpečná vzdušná plavba je. Novinář byl předvolán před vojenský tribunál, kde se ukázalo, že článek psal na objednávku. Od koho a za kolik ale neřekl ani pod hrozbou vězení. Toho dne byl přítomen i Erich. Neoholený, s kruhy pod očima, seděl v poslední řadě a zdálo se, že nevnímá, co se vlastně projednává. Když ale novinář odcházel, zastavil se u bývalého kapitána a ihned mu začal klást dotazy. To už bylo zřejmě příliš. Franz si vybavil, jak ten pohublý a přepadlý člověk najednou bleskově zareagoval, hůlkou švihl dotěrného pisálka přes koleno a když se dotyčný bolestí zkroutil, zasadil mu Hartmann hlavicí hole ránu do brady. Pak, se zdánlivým klidem, odešel, aby se zhroutil v bezvědomí ihned za dveřmi.


Přestože se tomu chtěl už nadosmrti vyhnout, stál teď kapitán Hartmann na můstku bojového plavidla a pozoroval, jak se posádka ve světle reflektorů připravuje k zakotvení. Zkušební plavba trvala skoro deset hodin a nad přístavem už dávno byla noc.
"Máte skvělou loď a výbornou posádku, Waltře," řekl uznale kapitán, když stroje utichly. "Zítra dejte posádce volno a v pátek ať tu jsou. Vyplouváme v sobotu, ihned po jmenování kapitána Richtera komodorem."
"To je o tři dny dřív."
"Zpráva z velitelství. Pokud někdo sleduje dění kolem flotily, bude touhle změnou překvapený, snad zazmatkuje a udělá chybu. My jsme připraveni vyplout okamžitě, ale kdokoliv stojí za ztrátou Nürnbergu a těch dvou korvet, musí udělat nějaká opatření. Snad jim tenhle posun rozhodí plány."


Jakkoli klidný kapitán byl, během deseti minut od okamžiku, kdy nastoupil do fiakru, se vše změnilo. Nejprve se zasekl provoz na Kaiserstrasse, aby vzápětí, kdy se povoz opět dal do pohybu, něco prorazilo okénko a skončilo na podlaze. Byla to dlažební kostka, omotaná kusem papíru. Třesoucíma se rukama vzkaz rozbalil. Stála tam jen čtyři slova. "Příště se trefím. Vrahu."
Hartmannovi se zatmělo před očima. Ozvali se znovu.


"Jak mu je?" zeptal se Walther Haeckel, sotva prošel dveřmi.
"Spí. Drožkář bohužel doručitele neviděl," ukázal Richter na papír a kostku.
Na gauči ve vedlejší místnosti ležel Erich, kolem čela ovázaný namočený kapesník. Paní Richterová přes něj přehodila deku a pak vyšla z pokoje.
“Kdo mohl udělat něco takového, Waltře?”
“Nemám ponětí. Zrovna dneska, když byl poprvé po tom všem na můstku,” povzdechl si první důstojník. “Kapitáne, já vím, že Hartmannovi věříte, ale opravdu je nutné, aby letěl sám?”
“Klidně bych letěl s ním. Ale přišel příkaz shora, přímo od ministra, aby se mobilizovali všichni velitelé. A prý nemohou nikoho postádat.”
Fregatní kapitán Haeckel chvíli přemýšlel. “A velkoadmirál to potvrdil?”
“Hmm,” kývl Franz a hodil do šálku dvě kostky cukru. “Nebojím se o jeho velitelské schopnosti. On to dělá podvědomě, protože loďstvem žije. Mám strach,že se z té plavby vrátí úplně jiný. Mezi kamarády, Waltře, známe se dlouho, tady mám Erichovu lékařskou zprávu - samozřejmě proti předpisům. Přečti si to.”
Walther Haeckel kývl a zahloubal se do lejster, jen tu a tam upil z šálku čaje. Nad některými částmi nadzvedl obočí údivem.
“To je neskutečné. Pamatuji si, jak jsme mladýho tahali ven… zázrak, že jich tehdy většina přežila. A pak ty anonymy… je s podivem, že to ještě nezabalil.”
“Nemá na to odvahu. Erich není ten typ. Pustil by se do boje s přesilou, šel by i do bezvýchodné situace, ale o sebevraždu by se nepokusil.”
“Vybral sis zvláštního žáka, Franzi. Vypadá, jako kdyby se měl rozsypat, ale na můstku najednou dostal barvu a velel jako kapitán ze staré školy. Chodí o holi, ale jakmile se loď odlepila od hladiny, jako by na ni zapomněl. Má hrůzu z projevů, ale přednášel na Akademii. Řekni mi, co tě k tomu vedlo, že sis vybral zrovna jeho?”
“To už jsem říkal tisíckrát každému na potkání,” ušklíbl se Franz.

Bylo parné léto a oplachtěný parní křižník Austerlitz pomalu kroužil nad Bavorskem. Za houkání parní sirény se pak kormidlo srovnalo a loď začala klesat. Pod zkušenou rukou kapitána Richtera dosedla loď na hladinu umělé zátoky na Dunaji.
“Aspirante Hartmanne, převezměte velení,” vyzval Ericha, tehdy ještě s nezešedlými vlasy, kapitán Richter.
“Ano, pane. Cíl plavby?”
“Základna Schwickau. Loď je vaše, aspirante.”

“Tohle znám,” kývl Walther. “Vážně sis ho vybral jen kvůli tomu, co tehdy řekl?”
“Že s tím neumím lítat? Jo. Zajímalo mne proč, a on to uměl vysvětlit tak, že to i starý voják, jako jsem třeba právě já, pochopil. Musel bys ho vidět, když stál u páky letových okruhů, oči mu zářily a nepřítomně básnil o tom, co se s tím vším dá dělat. A hlavně, všechno to odvozuje z hlavy. Proto bych nerad, aby se mu něco stalo. Protože se vyzná.”
“Dobře, já ti slibuju, že na něj dohlídnu. V podstatě ho jen musíme držet dál od všetečných zvědavců.”
“Díky, Waltře. Erich je sice mladší, nemá nalétáno moc hodin, ale myslím, že má skutečný talent. Zvládne to.”
"A nebude toho asi málo, podle propozic z velitelství," zamyšleně dodal Walther. "Nejdříve máme plánovaný let na Azory, tam nabereme uhlí, potom přes rovník do Uruguaye, kde máme zastánce v osobě místního guvernéra, a potom přes hory nad Pacifik."
"Tam někde se ztratila eskadra 24?"
"Přesně tak. Celé to diplomatické šaškování kvůli vyšetřovací misi. Asi jsem na tyhle věci už příliš starý, anebo se svět mění moc rychle."
"Uvidíme. Dáš si skleničku, než odejdeš zase na loď?"
"Rád."


Když se Erich probral, s údivem zjistil, že je den. Cinkání hodin na sekretáři upřesnilo denní dobu na půl druhou. V břiše mu zakručelo. Skoro jako na zavolanou se ozvalo zaklepání.
"Komm 'rein!" řekl ochraptěle. Dveře se pootevřely a do pokoje nahlédla paní Richterová.
"Erichu! To je skvělé, že jsi vzhůru. Počkej, podám ti hůlku," vychrlila ze sebe, když viděla, jak se kapitán snaží vstát.


"No to je dost, mladej," ušklíbl se Franz. "Zmeškal bys oběd. Tak na místo a koukej to Marii pochválit!"
Erich se pokusil o chabý úsměv, usedl ke stolu a zanedlouho už ticho narušovalo pouze cinkání lžic. Jak polévka, tak i hlavní jídlo, zmizely velmi rychle ze stolu a mladý kapitán se poté, s mnohočetným poděkováním, omluvil, že se ještě necítí dobře a šel si lehnout do svého bytu.


Jaké bylo Erichovo překvapení, když u něj druhý den ráno zazvonili dva námořníci z Bauera. Za nimi stál Walther Haeckel.
“Co se děje?” omráčeně se zeptal kapitán, zatímco si otíral zbytky pěny na holení.
“Kapitáne, není v zájmu vlasti, aby se včerejší útok na vás opakoval. Zařídil jsem vám proto ubytování na palubě Bauera. Vaše zavazadla přepravíme také.”
Erichovi spadla čelist. “Okamžik, pánové, jen se obléknu. Pojďte zatím dál.”
Zatímco trojice nerozhodně nakráčela dovnitř, zmizel Hartmann v ložnici a v rychlosti si oblékal vycházkovou uniformu. Bez přemýšlení vytáhl ze skříně ještě čtyři obaly, zaprášené a páchnoucí naftalínem, které obsahovaly jeho další stejnokroje. Pod postelí měl nevybalený kufr z nemocnice. Pyžamo, žiletka, kartáček na zuby. Přihodil pár kousků prádla, zabouchl víko a do deseti minut stál opět ve dveřích.
“Můžeme jít?” zeptal se, udýchaný, vytáhl ze stojanu na deštníky ozdobný opasek s ceremoniálním rapírem a přihodil ho ke kufru a obalům.
Námořníci pokrčili rameny, popadli zavazadla a odkráčeli. Kapitán se mezitím obul, naposledy se rozhlédl po bytě a pak, doprovázený prvním důstojníkem, zabouchl dveře. Rozloučil se s Richterovými a konečně vyšel na ulici. Tam již čekal parní obrněný vůz, vypůjčený od ostrahy přístavu.
“Co to je, Waltře?”
“Sturmkampfwagen Zwei. Jako byste to nepoznával, kapitáne,” prohlásil s předstíraným podivením fregatní kapitán Haeckel a pokynul směrem k opancéřované korbě. “Až po vás.”
S neskrývaným odporem vlezl Erich dovnitř. Walther za sebou zabouchl dvířka a zaťukal na přepážku, která oddělovala jejich prostor od kabiny. S trhnutím se vozidlo rozjelo.
“Připadám si jako bankovní poklad. Proč všechnu tu námahu? Kvůli jedné dlažební kostce?”
“Ano, kapitáne. Tohle bylo podle všeho jen varování, gesto.”
“Mohl byste s tou formálností, prosím, přestat?”
“Prosím, kapitáne?”
“Jsem asi stejně kvalifikovaný kapitán, jako je kočka kvalifikovaná ke štěkání,” trpce odtušil Hartmann a po zbytek cesty mlčel.  

Konečně v kajutě. Erich poděkoval námořníkům, omluvil se prvnímu důstojníkovi, že si potřebuje odpočinout, a jakmile za nimi zapadly dveře, zajistil zámek a tak jak byl, oblečený a obutý, se natáhl na postel.
“Jsi blázen, víš to?” říkal si v duchu a vzápětí si odporoval “Nech toho. Nejsi. Jsi kapitán slavné Velkoněmecké flotily.”
“Kapitán s vypůjčenými křídly. Svoje jsem si zlámal u Egeru.”
“Nebyla to tvoje chyba, všichni to říkají.”
“Zahynulo třináct námořníků. Třináct.”
“Ty jsi je nezabil.”
“Třináct rodin si myslí, že ano.”
“Víc než dvěstě jich za tebou stojí.”
“Ale houby. Sklapni!” obořil se na svůj vnitřní hlas. Pak si položil čepici na noční stolek, zmuchlal polštář, aby měl víc pod hlavou a zavřel oči. Ještě pořád se cítil unavený a ani ne za minutu opět spal.


Fregatní kapitán Haeckel neklidně přecházel po můstku. Přemýšlel, jestli celý tenhle nápad nebyl jen ztrátou času, děsivou chimérou předurčenou k záhubě. Přesunout kapitána na palubu bylo rozhodně praktické, ale podivný způsob, jakým to přijal, prudké nadšení, náhle přecházející v typické depresivní stavy, to mu dělalo starosti. Vybavil si Hartmanna ze včerejšího letu - zdvořilého, rozhodného a klidného velitele, a Hartmanna dnešního, zmateného a popudlivého. Věděl, co tu změnu způsobovalo, ale nedokázal vymyslet způsob, jak tomu zabránit dříve, než se i ta lepší stránka kapitánovy povahy i na můstku vytratí.


Páteční ceremonie se přiblížila. V deset hodin nastoupil důstojnický sbor na přední palubu, odkud měli sestoupit na molo, projít před tribunou a zaujmout místa. Kancléř pak bude jmenovat nové důstojníky a udělovat povýšení. Po závěrečném proslovu měl Bauer okamžitě zvednout kotvy, aby se, jako emissar Kancléřství, před očima mnoha pozorovatelů, vydal na fiktivní diplomatickou plavbu.


“Kapitáne? Je čas.”
“Já vím,” ozval se strhaný hlas z kajuty. Za ty dva krátké dny se stala Hartmannovi téměř stejně blízkou, jako hlemýždovi jeho ulita. Vycházel jen málokdy, zachovával sice přísně neutrální výraz, ale muži na palubě poznali, že ho cosi zevnitř nahlodává.
“Důstojníci jsou připraveni, pane.”
“Připojte se k nim. Za malý moment jsem u vás.”


Erich seděl na posteli, košili napůl rozepnutou, kravatu povolenou a sako přehozené přes kolena. Koho to vlastně chci s tou uniformou napálit, ptal se sám sebe. Nakonec se ale upravil, přehodill přes sebe dlouhý kabát a s nechutí, opíraje se o hůlku, vyšel z kajuty. Ráno pro ceremonii jako stvořené, pomyslel si, když zahlédl hustou mlhu, převalující se za lodním okénkem. Přesto, když vyšel na palubu, prodral se k němu útržek vojenského pochodu, který hrála kapela na molu. Dvacet mužů ve slavnostním zasalutovalo.
“Pane kapitáne, jsme připraveni.”
Povzdechl si. “Tak tedy za mnou.”

Sešli po můstku, na molu se seřadili do dvojřadu s kapitánem v čele a podvědomě srovnali krok s vojenským pochodem “Florentiner”, který pronikal mlhou. Když se přiblížili k tribuně, viditelnost se podstatně zlepšila. I kapitán se více narovnal, přehodil si hůlku do levé ruky a předpisově zasalutoval směrem k honoraci ve vyvýšené střední sekci. Pár kroků takto pokračoval, ale pak se opět raději opřel a vedl své muže podél řad námořníků až na konec tribuny, kde zaujali svá místa.

“... kapitán Richter je povýšen na kontradmirála,” řekl ministr, pobočník připjal Franzovi nové insignie a zazněla čestná salva. Erich si pohodlněji natáhl nohu a vydechl. Nakonec to nebylo tak zlé.
“Dáte si drink, kapitáne?” ozval se pobočník velkoadmirála, který jako by se zmotnil z čirého vzduchu. Hartmann vzhlédl. Znělo to spíš jako rozkaz než otázka.
“Ale ano. Pánové, prosím, omluvte mne.” S trochou námahy se narovnal, sebral hůlku a následoval pobočníka do zázemí tribun. Tam byla situovaná elegantně vybavená konferenční místnost a další zázemí, včetně radiokabiny a mapového sálu. Uvnitř již stáli důstojníci všech šarží, včetně velkoadmirála, ministra, i čerstvě povýšeného Richtera.
“Blahopřeji, Franzi,” potřásl Hartmann rukou svému mentorovi. “Hodně štěstí při velení.”
“Děkuju,” usmál se novopečený kontradmirál a na jeho tónu bylo znát, že už absolvoval několik vydatných přípitků. “Maria mne zabije, až se vrátím. Víš kolik lidí už mi chtělo pogratulovat a připít mi?”
“Kapitáne?” ozval se jakýsi steward a než se Erich zmohl na odpor, dostal do ruky úzkou sklenici s opalizující tekutinou.
“Co to je?” optal se potichu Hartmann svého kolegy.
“Absinth se šampaňským, Erichu. Přišel s tím ministr a prý je to moderní v Jižní Americe.” řekl stejně tiše Richter.
“No nazdar. Mohu odmítnout?”stačil ještě říct kapitán, ale to už se k nim přitočil samotný ministr doprovázený jedním ze svých poradců.
“Kapitáne! Na zdraví!” zahlaholil a pozvedl sklenici. Erich si jen povzdechl a mírně podroušeného ministra napodobil. “Prosit!” S tím usrkl trochu šumivého nápoje a přemáhal úšklebek. Trpká chuť násobená bublinkami šampaňského rozhodně příjemná nebyla. Ministr ale vyprázdnil sklenici až do dna a upřel vyčítavá očka na kapitána.
“Vy se se mnou nenapijete?”
“Pane ministře, mí muži čekají na rozkaz k odletu. Musím se vrátit na palubu,” snažil se Erich skrýt své znechucení a pokud možno nepůsobit odměřeně. Nepodařilo se.
“Tak plavte,” máchl rukou Friedrich Stihlmann a odkymácel se pryč.
“Hodně štěstí, hochu,” potřásl kapitánovi rukou kontradmirál Richter. “Pojď, doprovodím tě k lodi, chci se podívat, jak mi toho Bauera vedeš.”
Když přišli k patě můstku, z komínů už stoupaly chocholy dýmu. Na nábřeží ale stále čekal Walther Haeckel. Jakmile je spatřil, zasalutoval.
“Pohov, Waltře. Nejsem tu služebně.”
“Gratuluji, kontradmirále,” zašklebil se první důstojník a k Hartmannovi dodal “Posádka už čeká na palubě.”
“Nebudeme zdržovat. Máme povolení k odletu,” poklepal si významně na kapsu, “všichni jsou připraveni, takže můžeme odstartovat.”
“Se skleničkou?” vrhl na Ericha pobavený pohled kontradmirál a upřímně se rozesmál rozpakům svého mladšího kolegy, který nevědomky odešel z přípitku i s tím podivným koktejlem v ruce. Ten nakonec došel na okraj mola a sklenici jednduše opustil do vody. “Vyřízeno. Díky, Franzi,” potřásl Richterovi rukou Hartmann a vystoupil na lávku.


“Pane kapitáne?” zastavil ho na můstku kadet. Hartmann chvilku pátral v paměti.
“Ano, Heine? Vy jste sem byl přidělen s dalšími kadety před čtrnácti dny, že?”
“Ano, pane.”
“Tak o co jde?”
“Nikdo nám nepřidělil žádné povinnosti, prý se s tím čekalo na vás, pane,” strkal Heine kapitánovi do ruky jakýsi dopis.
Hartmann se s výrazem naprostého zmatku otočil k Waltherovi. “Víte o tom něco?”
“Trval na tom, pane, omlouvám se. Dříve na to nebyl čas.”
“Teď také ne. Heine,” otočil se opět k nervózně přešlapujícímu kadetovi “žádné povinnosti. Co se naučíte, to je na vás. Nastupujete i s kolegy na můstek. Nemám vám co vykládat a praxe bude stejně nejlepší.”
“Děkuji, pane!” rozzářil se kadet. Erichovi v ten moment až nepříjemně připomněl jeho samotného.
“Nemáte zač,” dodal spíš sám pro sebe a přešel k velitelskému stanovišti. “Na místa, pánové, startujeme!”
“Připravit stroje, vyslat zprávu,” začal za jeho zády Walther udílet konkrétní příkazy. Před Erichem se na úzkém pultíku začaly chvět ukazatele přístrojů. Turbíny se roztočily a generátory ožily. “Máme napětí,” ohlásil Walther.
“Výborně. Rádio, máme povolení?”
“Ano, pane, máme zelenou.”
Za malý okamžik se skutečně rozzářila signalizační světla u kotviště. Kapitán se otočil k osazenstvu můstku, nadechl se a zavelel “Zvednout můstky, uvolnit lana!”
“Zvednout můstky, uvolnit lana!” zopakoval rozkaz Walther Haeckel do palubního rozhlasu. Jeřáby začaly pracovat a přerušily tak jediné spojení lodi s pevninou. Na koncích lávek balancovali muži, kteří odvazovali kotvy můstků a bezpracně se nechávali vytáhnout na palubu. Ten způsob byl proti veškerým předpisům, ale všeobecně tolerovaný. Navíc zkrátil start lodi o několik minut, které by jinak bylo nutné obětovat předpisovým kontrolám, odstupňovaným procedurám a dalším věcem, na které při ostrých startech nebyl čas.


Dokovací personál odpoutal lana a navijáky je vytáhly na palubu.
“Zvednout kotvy!”
Samostatní parní stroj zabral a masivní vrátky se skřípěním vytrhly kotvy z černého jílu.
“Jsme připraveni, pane kapitáne,” řekl s úsměvem první důstojník.
“Dobře. Pomalu vpřed, dejte výstražný signál!”
“Strojovno, pomalu vpřed, navigátor, dejte výstrahu!”
Generátory začaly vyrábět elektrický proud, mohutné elektromotory se roztočily a reduktory začaly hučet. Pozvolna, centimetr po centimetru, se obrovitý trup sunul z kotviště do zátoky.
“Adame, dostaňte nás do rejdy,” řekl ještě Erich a přešel do zadní části můstku.

“Začněte s přípravou, inženýre, a vezměte si k ruce jednoho z těch mladých. Ať se něco naučí.”

Bauer se elegantně stočil a s varovným zahoukáním se začal zdvihat z hladiny. Pozvolna ale přece, více jak sto tisíc tun oceli stoupalo do výšky. S opětovným zahoukáním se ustálili na hladině pěti set metrů, příď se protáhlým obloukem zaměřila k severu a plavba oficiálně začala. Kontradmirál Richter ještě dlouho stál na molu a díval se za mizející lodí. Snad to ten kluk zvládne, pomyslel si a sám se vypravil domů, připravit se na vlastní misi.

Trigatron
Začiatočník
Začiatočník

Príspevky : 43
Money : 35012
Karma : 17

Zobrazit informácie o autorovi

Návrat hore Goto down

Re: Na křídlech orlice - povídka ve vývoji

Odoslať pre FrActraL za 16/1/2015, 11:55

Prečítané, vynikajúce! Ten talent tam je, o tom vôbec nepochybuj. Usmiaty smajlík 2

good post Klobúk dole Trigatron, príjemné čítanie to bolo cheers

_________________
avatar
FrActraL
Moderátor
Moderátor

Príspevky : 6288
Money : 362214
Karma : 954

Zobrazit informácie o autorovi

Návrat hore Goto down

Re: Na křídlech orlice - povídka ve vývoji

Odoslať pre Sverige za 16/1/2015, 12:09

Razz
Mal by si vydať knihu Trigatron, pretože to je dosť dobré! Cígoman

PS: Fajn príbehy píšete obaja! icon_biggrin Aj ty, aj Rybanasuchu icon_geek
avatar
Sverige
TOP prispievateľ
TOP prispievateľ

Príspevky : 6032
Mesto : Púchov (Liptovský Pucholáš)
Meno : Tomáš
Money : 266938
Karma : 686

Zobrazit informácie o autorovi

Návrat hore Goto down

Re: Na křídlech orlice - povídka ve vývoji

Odoslať pre Rybanasuchu za 16/1/2015, 12:11

Viete..  a toto mu hovorím takmer denne 70 Smile

_________________
rybka May the Fish be with you! rybka 
avatar
Rybanasuchu
Moderátor
Moderátor

Príspevky : 4539
Vek : 22
Mesto : Nějaké
Meno : Anděla
Money : 181220
Karma : 496

Zobrazit informácie o autorovi

Návrat hore Goto down

Re: Na křídlech orlice - povídka ve vývoji

Odoslať pre Trigatron za 16/1/2015, 12:18

Děkuji, děkuji velice. Na knihu to zatím ještě není, ale možná časem bude. Uvidím, co ze mne vypadne dále.


Kapitola druhá

Běžná rutina



“Hartmann! Kde je k sakru Hartmann?” rozléhal se zvučný hlas chodbou.
“Před hodinou předal můstek zástupci a šel si lehnout, pane,” odpovídal podstatně tišším hlasem Heine. Tohle vypadá na malér, pomyslel si.
“To mne nezajímá, člověče! Proberte ho!”
Kadet neochotně zaťukal na dveře. Nic. Ticho. Netrpělivý muž vzal za kliku, zamčeno nebylo, a dveře skoro rozrazil. “Von tu chrní! To je bordel!” vykřikl a začal s kapitánem lomcovat.

Erich se probral ze spánku. Uvědomil si dvě věci. Nejprve, že ho límeček košile a sako uniformy lehce škrtí. A poté fakt, že s ním někdo třese. Rozlepil oči a zíral do rudé tváře Friedricha Sithlmanna, ministra obrany. “He?”
“Vstávejte, člověče, jedu za vámi celý den.” A ještě nevystřízlivěl, napadlo Ericha.
“Heine?” překřikl ministra, setřásl jeho ruku a posadil se na posteli.
“Ano, pane?”
“Pan ministr,” střelil pohledem k muži, který naprázdno zíral skrz stěnu, “je po cestě velmi unaven. Přineste mu sklenici vody a pomozte mu na židli.”
“S radostí, pane kapitáne,” předpisově zasalutoval kadet a ušklíbl se nad neskrývaným sarkasmem, se kterým kapitán Hartmann popsal opilost.

Erich se mezitím sesbíral z postele, upravil si uniformu a opláchl si obličej. Pak usedl naproti ministrovi. “Můžete jít, Heine,” dodal ještě, když si uvědomil přítomnost kadeta. “Děkuji.”
“Tak, pane ministře. Proč jste přijel?”
“Se vám nemusím zpovídat, kapitáne. Potřebujete ale dohled.”
“Rozumím, pane. A jak mám vysvětlit vaše chování posádce?”
“Jak vysvětlíš svoje jednání, nulo?” rozkřikl se opilec.
“Nerozumím, pane. Plníme vše podle plánu a předepsaným způsobem.”
Ministr se zhluboka nadechl “Samozřejmě, měl jsem pravdu. Vždy perfektní, vždy korektní, že ano? Vaší chybou zahynulo třináct nadějných námořníků!” vysypal ze sebe.
“Prosím, pane, nezačínejte to znovu. Jejich smrti lituji každý den.”
“A teď už jste zase u kormidla. Zase na můstku. Na palubě Bauera je přes tisíc mužů, pane kapitáne. Sebemenší chyba, sebemenší zaváhání, pane Hartmanne, a toho vraha vám už nikdo neodpáře…,” zvedl se Stihlmann ze židle, dokymácel se ke dveřím a vyšel na chodbu. Ocelové dveře za ním s třesknutím zapadly.

Tři cinknutí zvonce, rozšířené rozhlasem po celé lodi, ohlásily střídání směn. Ve strojovně se střídali strojníci u dopravníků uhlí, v kuchyni připravovali další teplé jídlo pro ty, co opustili po službě své pozice a v ubytovacích prostorech se další směna chystala, po době strávené aktivním odpočinkem, trochu snížit spánkový deficit. Na můstku probíhalo střídání v podivném tichu. Hlavní skupina důstojníků sice obcházela můstek i mimo své směmy, bylo ale neobvyklé, že kapitán byl přítomen od noci až do brzkého rána nepřetržitě. Zástupce korvetního kapitána Haeckela ke svému nadřízenému prohodil: “Přišel asi v půl třetí.”
Walther Haeckel jen kývl a zaujal své místo u telegrafu do strojovny. Pohledem přitom zavadil o balíček u dveří na ochoz můstku. “To jsou noviny?”
Kadet Heine kývl. “Přivezli je včera v noci, v lodi s panem ministrem.“
“Vystřídáte mne u telegrafu, kadete? Přečtu si Zeitung.”
“Ano, pane.”
“Také mi podejte jedny, prosím,” požádal od svého pultíku kapitán. Haeckel na něj zkoumavě pohlédl, ale nic zvláštního neviděl. Učinil požadované a šel si sednout na jedno z takzvaných pohotovostních sklopných sedadel. Pousmál se nad titulkem “VELKOLEPÁ PLAVBA!” a zahloubal se do textu.

Otočil na další stránku a hned věděl, že je něco špatně. V záhlaví fotografie strhaného kapitána Hartmanna, se sakem nedbale přehozeným přes ramena a o berlích. Více než rok starý snímek z kapitánovy rekonvalescence. A vedle titulek, tučnými kapitálkami. “Kapitän zur See Erich Hartmann - muž na svém místě, nebo časovaná bomba?” První důstojník se zhrozil, dál ani nečetl, odhodil noviny a vyskočil ze sedadla.
“Kapitáne!” oslovil velitele možná hlasitěji, než bylo nutné. Dobrá polovina mužů na můstku k němu otočila pohledy.
“Ano?” otočil se nepřítomně Hartmann a noviny odložil.
“Signál ze strojovny. Prý je vás třeba u obsluhy cavoritu,” lhal narychlo Haeckel.
“Aha. Dobrá. Převezměte velení.”
“Ano, pane,” zasalutoval ostře první důstojník a pátravým pohledem pozoroval kapitánovy kroky až ke dveřím. Když zaklaply, dvěma kroky byl u stolku a rychle přelétl očima stránku. Pozdě! Kapitán si článek přečetl.

“... po havárii, při které vyhaslo třináct lidských životů, se kapitán stáhl do ústraní a  podle jistých zvěstí dokonce rezignoval na svou funkci. Ale škoda, kterou napáchala havárie lodi pod jeho velením, nemohla být smazána omluvou a rezignací. I když možná neúmyslně, přivedl pan Hartmann třináct maldých mužů na smrt. Jeho jednání bylo možná rychlé, ale jistě i velice riskantní a pisatel je přesvědčen, že právě toto vedlo k havárii korvety, která pod velením p. Hartmanna odlétala necelých deset tisíc mil...” Klap, klap, klap, cvakala hůlka kapitána Hartmanna o ocelovou podlahu, zatímco sestupoval do strojovny.
“... při pokusu o rozhovor v soudní síni, kde byla před rokem zakázána publikace tohoto článku, byl pisatel fyzicky napaden a zesměšněn, bez zjevného důvodu. Patří takový prchlivý člověk na můstek bitevní lodi? A je jeho odborná kvalifikace dostatečná po vedení diplomatické plavby? Zcela jistě se bude snažit reprezentovat Kancléřství v dobrém, ale, jak pisatel připomíná, pan Hartmann není zběhlý v diplomatických službách....”
Lodní telefonní linka na moment ožila. “Haló, strojovna? Tady Walther. Co? Ne, jde k vám kapitán. Ano, bohužel. Ne, něco si vymysli s cavoritem. Díky.”
“… rodinný stav pana Hartmanna je nejasný. Ve společnosti nebyl viděn již dlouhou dobu a velkých událostí se spíše straní. Pisatel ale usuzuje, že je stále svobodný a žije z renty poskytované Velitelstvím flotily.”
Na telefonu jednou cinkl zvonek. Kapitán dorazil na místo. “A teď se jen modlit,” zamumlal Walther Haeckel.

O půl hodiny později na můstek vkráčel ministr Stihlmann. Že mu nebylo úplně nejlépe dokazoval i drcený led, který měl zabalený v utěrce a pravidelně si jej přikládal na čelo. “Je tu kapitán, pánové?”
“Ne, pane ministře, šel na kontrolu do strojovny.”
“Počkám. Četl už ten bulvár?”
“Bohužel, pane.”
“Omlouvám se, je to moje chyba. Přivezl jsem v noci několik balíků novin a řekl mužům, ať je nechají ve společenských prostorách a jídelnách. Jeden složili i sem.”
První důstojník nevěděl, jestli má ministra uškrtit holýma rukama, nebo alespoň probodnout pohledem. Nakonec se spokojil jen s chabým pokývnutím. “Stalo se. Věřím, že si to kapitán tentokrát tolik k srdci nevezme. Za ten rok od posledního takového incidentu se hodně změnil.”
“Skutečně?” zeptal se ministr pochybovačně a vzápětí se opět chytil za hlavu. “Auu. No dobře, vy ho znáte líp. Jen doufám, že se velkoadmirál ve svém úsudku nemýlil.”

Zatímco loď přelétala nad pobřežní čárou a pod velením prvního důstojníka klesala k hladině, kapitán se, po telefonické domluvě s můstkem, vracel ze strojovny. Článek, který přečetl, na něj doléhal více, než by si on sám připustil. Nejprve opilecká upřímnost pana ministra a teď tohle. Potřásl hlavou a zamířil ke své kajutě. Slyšet vzdálený hukot strojů, vidět stabilní ručky přístrojů na jemně cizelovaném panelu a mít alespoň několik okamžiků klidu, pomyslel si, to je to, co potřebuju. Proto také, když za ním zapadly dveře, nejprve odhodil plochou čepici na postel, pak opřel hůlku o stůl, sám zapadl do koženého křesílka v koutě a na chvilku zavřel oči.

Ani ne za pět minut někdo zaklepal na dveře. “Komm ‘rein!” Příchozím byl Heine.
“Co se děje, kadete?”
“Já se omlouvám, pane, ale poslal mne sem první důstojník. Prý vás na můstku očekává pan ministr.”
“Rozumím. Počkejte okamžik, hned půjdu.”
Jakmile za mladíkem zapadly dveře, kapitán se vyhrabal z křesla, urovnal si uniformu a zašátral v nočním stolku po lékovce. Semi-hydrazil sice omezoval nervozitu a s ní spojené projevy, ale v nadměrných dávkách poměrně pravidelně způsoboval silné bolesti hlavy. Alespoň neusnu, napadlo Hartmanna s pochmurným úsměvem a vyklepl si tři tablety na dlaň. Spolkl je nasucho, sebral hůlku, a vyšel na chodbu. Ještě jednou si pročísl rukou vlasy, nasadil si čepici a následoval kadeta, který už čile šplhal po schodišti na vyšší palubu.

Sotva vkročil do dveří, na můstku zavládlo napjaté ticho. V koutku radiokabiny stál hlouček operátorů a někteří po kapitánovi vrhali velmi nervózní pohledy. A přímo v čele můstku, u Hartmannova kontrolního pultu, stál Friedrich Stihlmann, ministr obrany.
“Problémy, pane Hartmanne?”
“Ne, pane,” zaváhal chvíli kapitán, ale rozhodl se nezdvořilost nechat být, “pane ministře.”
“Čekal jsem tu, protože doufám, že mi víc povíte k plánu mise.”
“Ale samozřejmě, pojďte se mnou,” naznačil Hartmann směr k mapovému stolu. Tam už čekal navigátor Strasser.
“Kapitánporučík Strasser je náš hlavní navigátor, pane ministře. Thomasi, pan ministr chce znát plán a trasu plavby.”
“Samozřejmě,” naznačil úklonu hlavou navigátor a začal ukazovat na mapě “Tak tady jsme teď my. Tuto tečku promítáme na mapu speciálním zařízením a můžeme tak sledovat polohu lodi v reálném čase. Jak vidíte, vytyčená trasa vede přes kanál La Manche, okolo francouzských břehů a dále na Kapverdské souostroví. Tam doplníme zásoby uhlí a pak, po této trase,” naznačil prstem směr “poplujeme až do Montevidea. Tam zakotvíme na několik dní, jejich program už asi určili naši místní diplomaté. A odtamtud poplujeme takto,” položil na mapu pauzovací papír, takže původně rovnou linku přes Andy přerušily rozšiřující se smyčky, jako kdyby si jen tak nazdažbůh někdo čmáral tužkou. “Tohle je přibližná trasa, kterou budeme sledovat. Budeme pátrat v rozšiřujících se obloucích po stopách eskadry 24. S dalším plánováním počkáme na vývoj situace.”
“Dobře řečeno,” kývl kapitán, u kterého už se začínal projevovat vliv léků. Pohled se mu mírně rozostřil a hůře se mu dýchalo. Stiskl si prsty můstek nosu a unaveně se zeptal ”Máte ještě na mne nějaké otázky, pane?”

Když ministr opustil můstek a odebral se do své kajuty sestavit kódovanou depeši pro svůj úřad, kapitán se vrátil ke svému místu a zničeně se opřel nataženýma rukama o pult. Nad mořem svítilo dopolední slunce a odlesky od zvlněné hladiny bodaly do očí.
“Pojďte na lávku, Waltře,” požádal prvního důstojníka a zašátral v kapse po brýlích s tónovanými skly.
“Ano, pane.”
Venku bylo sice trochu chladněji, ale čerstvý vzduch Hartmannovi udělal dobře. Zahleděl se do dálky přes trojhlavňové věže a poprvé od rána se trochu uvolnil. “Uděláme si cestou několik cvičení, souhlasíte? Kadeti se trochu vpraví do života na lodi a posádce to může jen prospět.”
“S radostí, kapitáne. Čím začneme?”
“Manévrovatelností na hladině,” navrhl Hartmann. “Když už jsme se vyhnuli úžinám Skagerrak a Kattegat, vyzkoušíme si alespoň pár obratů na volném moři.”
“Rozumím. Plánované nebo přepadové cvičení?”
“Přepadové. Nejlépe za tmy.”

Po zbytek své služby procházel kapitán různá stanoviště a sledoval práci posádky. Nakonec se odebral do své kajuty, aby si před cvičením odpočinul. Rychle zhltnul večeři, kterou si přinesl z lodní kuchyně, sundal si sako, vyzul se a natáhl se na postel. A během dvou minut od okamžiku, kdy začal pravidelně oddechovat ze spánku, se lodí rozezněl alarm.

Trhnutím otevřel dveře. V chodbě se u podlahy táhnul tenký proužek dýmu. Požár ve strojovně ventilace, blesklo Erichovi hlavou, v rychlosti přes sebe hodil sako a zamířil k nejbližšímu schodišti. Teprve když spíše sklouznul po zábradlí než seběhl po schůdcích o tři paluby níž, uvědomil si, že je bos. Ani se ale nezastavil a pokračoval ještě o několik palub níž. Konečně na správné palubě, zabočil chodbou vlevo a u průlezu ve vodotěsné přepážce se málem srazil s velitelem úseku.
“Kde hoří?”
“Rozvodna. Tudy, pane,” rozběhl se postarší technik chodbou. O kus dál už narazili na muže s dýchacími maskami.
“Požár zlikvidován, pane,” ohlásil jeden z příslušníků protipožární hlídky.
“Baterku!” vyštěkl Hartmann, skoro vytrhl požárníkovi akumulátorovou svítilnu z ruky a prolezl očazeným otvorem. Takřka okamžitě se rozkašlal. Stál po kotníky ve studené vodě, u stropu se válela oblaka tmavého kouře.
“Co… co… co to bylo?” vypravil ze sebe, když vyhlédl ven a lapal po dechu.
“Olej z ložiska odkapával na protihlukovou izolaci převodovky hlavního ventilátoru.” Paprsek světla zamířil dovnitř místnosti, na hromadu zčernalého mastného hnusu, který obklopoval kovovou skříň.
“Nemá to být ohniodolné?” zeptal se kapitán.
“Pravděpodobně si to výrobce nepohlídal, jestli k tomu můžu něco říct. Šmelí se s materiálem, a to nejen v loďstvu,” řekl velitel a zamyšleně si přihladil rozježený knír. “Opravíme to, co nejrychleji to půjde.”
“Vzbudil mne ten smrad,” ozval se třetí hlas. Zpoza hloučku zpocených hasičů vyhlédl Friedrich Stihlmann. “Co mi k tomu povíte, kapitáne?”
Hartmann v duchu zaúpěl. “Porucha, pane ministře. Vše už je vyřešeno.”
“To vidím,” prohlásil Stihlmann a ušklíbl se při pohledu na Hartmannova bosá chodidla a nasáklé záložky kalhot. Pak si útrpně povzdechl a odebral se zpět do své kabiny.
“Tuhle plavbu mi byl čert dlužen,” zamumlal kapitán. “Dejte to do chodu, poručíku,” kývl na velitele úseku. “Vyšetřovat to nemá cenu, ale pro jistotu zkontrolujte, jestli k tomu nemůže dojít i jin- jinde,” zívl. “Pardon.”
“Ano, pane, zařídím to.”
A s tímto ujištěním se Hartmann vydal zpět do své kajuty. Bosé nohy měl prochladlé a špinavé od toho, co plavalo ve strojovně a hlavou mu hlodaly pochybnosti. “Od čeho to mohlo chytit plamenem?” zabručel sám pro sebe. Zastavil se uprostřed schodiště. Přešlápl z jednoho chodidla na druhé. Prsty ho docela zábly, koleno ho začínalo bolet a nejradši by se viděl v posteli. Unaveně si promnul oči. Byl ve službě týden a už měl dost. Přesto se otočil a za nepříliš důstojného pleskání bosých nohou o ocelové schůdky se vrátil dolů.

Velitel se otočil na bosého kapitána. “Taky jsem o tom přemýšlel. Nikde to nedřelo, nic horkého se k tomu samo asi dostat nemohlo. Jestli chcete, omrkneme záložní agregát,” navrhl pak, a dodal “Ve sprchové buňce mám papuče. Asi vám budou velké, pane, ale aspoň vám nebude zima.”
Kapitán vděčně kývl “Díky, poručíku.”

O tři hodiny později seděli v kuchyňce kantýny, která běžně obsluhovala personál. Mohlo být asi půl čtvrté nad ránem. Upíjeli kávu, kterou kdosi neprozřetelně nechal v nezamčené zásuvce stolu. Mezi nimi leželo několik zmuchlaných papírů, pár rozložených výkresů a několik kousků izolační hmoty.
“Já to nechápu. Jak to mohlo chytit? Od tření rozhodně ne, ta věc potřebuje minimálně čtyřista padesát stupňů.”
“Benzinový zapalovač má teplotu plamene asi tisíc,” připomněl poručík, náruživý kuřák. “Akorát s ním nemůžu zapalovat dýmku,” posteskl si a potáhl trochu vonného kouře.
“Mluvíte o sabotáži?” chytil se toho Hartmann.
“Dobrý bože, ne! To mne jen tak napadlo, když jste mluvil o teplotě vznícení.”


Chvíli bylo ticho, jak se oba muži zaobírali vlastními myšlenkami. Ale paranoia se šíří rychle.
“Nikdo z mých mužů to nebyl, pane kapitáne!”
“To neříkám. Nikdo z posádky by svévolně nepoškodil loď, na které pluje. Ale přece jen… musíme být opatrní a to znamená zesílit hlídky.”
“A kdo ohlídá hlídače?” zeptal se poručík, “Quis custodiet ipsos… no však víte, pane.”
“To vážně nevím. Ale budu upřímně rád, až tahle plavba skončí.”

V pět ráno usoudil Hartmann, že nemá cenu se nadále pokoušet o spánek. Vlezl do sprchy a pokusil se ze sebe alespoň imaginárně spláchnout starosti. Neúspěšně. Jediné, čeho pod vlažnou vodou docílil, bylo odblokování zatuhlého ramene. Když se oblékal, ozvalo se zaklepání na dveře.
“Herein!”
“Kapitáne?”
Hartmann poznal prvního důstojníka po hlase. “Pojďte dál, Waltře. Co tak brzo?” zeptal se spíš ze setrvačnosti, protože důvod už tušil. Přehodil přes sebe ještě erární župan, v kajutě bylo dost chladno, a zažehl kahan pod konvicí s vodou.
“Jdu kvůli tomu poplachu. Řekli mi, že jste u toho byl, i když správně jsem se měl....”
“Vy jste měl službu na můstku, že? Udělal jste dobře, že jste tam zůstal. Ten oheň nebyl nebezpečný. Mám ale tak trochu pochybnosti o jeho příčině.”

“Budu, jakkoliv to je proti předpisům, doufat, že se mýlíte, pane,” prohlásil první důstojník upjatě. Ale pak dodal, tišším hlasem a bez oficialit: “Jenže všechny ty okolnosti tomu nasvědčují, Erichu. Já to nechápu. Proč by někdo chtěl způsobit požár na lodi, na které sám pluje?”
“Tak nějak. Já to také nevím. Ale pro jistotu navrhuji vyhlásit bojovou pohotovost a zachovávat radiový klid. Koneckonců, jsme v mezinárodních vodách. Tedy až do naší zastávky na Azorách můžeme bez obtíží provádět libovolná cvičení. A poté opět, celou cestu až do Montevidea,” povzdechl si Erich. “Ale dál to bude podstatně obtížnější. Nicméně to je asi jediné, co můžeme dělat.”
Walther zasmušile přikývl. “Zařídím to.”
“Díky. Kolik je hodin?”
“Půl šesté a pět minut.”
“Dobře. Za deset minut jsem na můstku a rozjedeme to naostro.”

V pět čtyřicet vcházel upravený Hartmann na můstek. Muži zasalutovali. “Dobré ráno, pokračujte,” kývl na pozdrav s úsměvem. Pohled na dobře fungující mechanismy, ať už lidské nebo ty umělé, mu vždycky dokázal zlepšit náladu. Přešel ke svému stanovišti v čele můstku a pohlédl na hodinky vsazené do kontrolního pultíku. Čtyřicetjedna. Nad mořem se začalo rozednívat. Kapitán se chopil mikrofonu, položil ruku na ovládání bzučáku a odkašlal si. Když minutová ručička skočila na čtyřicátou druhou minutu, přehmátl na tlačítko nouzového signálu a vzápětí začal mluvit. Jeho hlas se rozléhal po celé lodi a přehlušoval dupání bot mužů, pádících na svá místa.

“Kapitán posádce. Jedná se o cvičný poplach. Simulovaná situace - útok nepřátelských lodí, vyzbrojených torpédy a rychlopalnými kanony. Vzdálenost deset kilometrů ve směru dvě tři osm.”


Na palubách zhaslo normální osvětlení a rozsvítily se rudé nouzové lampy. Před okny můstku zarachotily ocelové rolety, které se spustily a uzamkly na pozicích, aby vytvořily ochranné mřížování proti střepinám. Poklopy se uzavíraly, v podpalubí se uzamykaly dveře ve vodotěsných přepážkách a hlavně děl se zvedly z obvyklé klidové pozice. Kapitán Hartmann pohlédl na hodinky. Dvě a půl minuty. Spokojeně kývl.
“Kurs tři nula nula, plnou rychlostí vpřed!”
“Tři nula nula, plnou rychlost vpřed,” zopakoval první důstojník. Takřka okamžitě se příď lodi začla stáčet a vibrace od strojů zesilily. Erich přelétl pohledem po kontrolním panelu a znovu spustil stopky. Tentokrát vyčkával celé dvě minuty, a pak zavelel: “Nový kurs, směr jedna dva nula! Výška sto!”
Kormidelník okamžitě stočil kormidelní kolo a dal signál do strojovny. “Obracíme, zpětný chod na pravé šrouby!”
Pára, ženoucí se do turbín na pravoboku byla přiškrcena, turbíny zabržděny a znovu roztočeny opačným směrem, díky jednoduchému přestavení ventilů a rozvodných kol. Loď se v odezvu na prudkou zatáčku naklonila, a zároveň odlehčila, jak se pomalu nabíjely cavoritové okruhy. Komíny chrlily černý dým, jak se stroje praly s obrovským zatížením.
“Tři metry mínus!” ohlásil inženýr Lemke a kormidelník na to zareagoval dalším signálem do strojovny. “Přepnout reduktory!”
Složitý spojkový mechanismus roztočil reduktory pro vzduch a automaticky je propojil s turbínami a šrouby. Vodní část zařízení se pozvolna zastavila.
“Třicet metrů nad hladinou.”
Přetížení tlačilo do kolen, jak se loď zdvihala z hladiny. Pak inženýr přitáhl páku a ručka výškoměru se ustálila na číslici sto.
“Dobrá práce, pánové. Ruším poplach, končím cvičení. Zastavte stroje a klesejte na hladinu.”

Podobná cvičení se v následujících dnech ještě několikrát opakovala. Loď i posádky fungovaly jako jeden mechanismus, dobře udržovaný a ošetřovaný stroj. Ať už se jednalo o testy připravenosti úseků, plavbu s nefunkčním soustrojím, vzlety za sníženého napětí nebo zkoušky zbraní, vše fungovalo jak má. Ale kapitán, ač ho úsilí posádky těšilo, nevycházel ze stresu. Při sebemenším náznaku jakéhokoliv neobvyklého děje sebou trhnul a obvykle na okamžik ztratil pojem o okolním dění. První důstojník a vybraní vedoucí provozních úseků na lodi sice takové problémy neměli, ale i oni pozorovali dění podezřívavě a postupně se u nich projevovala stále silnější paranoia. I když prakticky zachovávali radiový klid a poslechová stanoviště neustále prohledávala éter, krom vlastních vysílání která si prosadil ministr Stihlmann, což převážně zahrnovalo depeše v podivném diplomatickém kódu, nikdy nic zvláštního nezachytili. Zdálo se, že je jejich sabotér opustil, nebo ztratil odvahu. A pak, jednoho pošmourného rána, asi deset stupňů pod rovníkem, se to stalo.

Kapitán se od noci zdržoval na můstku. Foukal silný jižní vítr, velmi neobvyklý pro tyto části oceánu, můstek zalévaly spršky slané vody promísené s hustým deštěm a příď se pomalu a těžce probíjela vysokými vlnami. Díky své velikosti se sice Bauer příliš nekymácel, ale proti síle přírodních živlů působil i při svých rozměrech jako dětská lodička na hladině Sprévy. Pak, zrovna když se zablesklo a zaburácel hrom, zamrkala světla na můstku. Pak znovu. Hartmannovi vyrazila husí kůže. Něco nebylo v pořádku. Vytrhl hůlku z pružinového závěsu, který mu na pultík přimontoval lodní truhlář a pomalu přešel k pultu kontroly letových okruhů.

Ručka voltmetru se povážlivě houpala. “Vidíte to, Lemke?”
“Vidím. Zřejmě problém ve strojovně, nemám s nimi spojení.”
Kapitán se vrhl k telefonu a stiskl tlačítko přímé linky. Ticho. A pak padla tma. Protože venku panovalo šero, nebylo vidět skoro ani na krok.
“Nemáme šťávu,” ozval se hlas z radiokabiny. “Tedy, máme baterky, ale proč nenaskočil nouzový zdroj?”
“Waltře, zůstaňte tady,” vyštěkl kapitán, když si povšiml, že se první důstojník pokouší projít ke dveřím. “Někdo musí zůstat na můstku. Heine!” zavolal na kadeta, který se křečovitě přidržoval zábradlí podél stěny, “Za mnou!”

Sotva sešli první rameno schodiště, zablikala nouzová světla. Zároveň s tím uslyšeli zezdola spěšné kroky.
“Haló?” zavolal kadet a vzápětí se ozvala odpověď.
“Díkybohu, že tu někdo je. Už tu bloudím dobře pět minut!”
Hartmann protočil oči v sloup “Mein Gott. To je Norbert.”
O chvíli později se ve mdlém světle zjevil uřícený Norbert Myschkoff, sluha ministra Stihlmanna. Pomenší muž v černém obleku a poněkud při těle, přepásaný bachratou záchrannou vestou, působil i v takovéto situaci komicky, když si mnul holou hlavu a konečky jeho mohutného zrzavého kníru se třásly jako nervózní pudl.
“Co se děje, pane Myschkoffe?” oslovil sluhu klidně Erich, přestože hořel nervozitou dostat se do strojovny co nejrychleji.
“Já… já se omlouvám, pane, ale zabloudil jsem.”
Kapitán mrkl na kadeta, který přemáhal smích. “Heine, ukažte panu Myschkoffovi cestu do kajuty. Pak přijďte dolů.” Sám vyrazil napřed a přestože ho bolela noha, snažil se brát schody po dvou.

Ve strojovně panovalo šero, podbarvené rudou září z roztopených kotlů. Takhle by mohlo vypadat peklo, pomyslel si kapitán, když rázoval po rezonující lávce ke kontrolnímu stanovišti.
“Tak co se tu děje, poručíku?”
“Porucha, kapitáne,” stroze odvětil velitel úseku a zachmuřeně studoval ciferníky přístrojů před sebou.
“Kde?” otázal se stejně stroze Hartmann.
“Rozvodna. Ale být vámi…,” začal poručík Krebs, ale to už kapitán ostrým krokem odcházel. Nehledě na důstojnost, rozběhl se za ním.
“Počkejte, kapitáne, je tu problém.”
Hartmann se zastavil a s bolestivým syknutím se otočil “Jaký problém?”
Krebs ztlumil hlas tak, že ho bylo přes hluk strojů sotva slyšet “Nechal jsem to uzavřít a hlídat. Za výpadek můžu já.”
“Vy? Cože?”
“Pojďte se mnou.”

O par minut později stáli oba muži ve vypnuté rozvodně. Poručík za sebou opět zavřel silnostěnné dveře a rozsvítil bateriovou svítilnu.
“Podívejte se sám, pane. Pomocný topič si šel odskočit, a povšimnul si pootevřených dveří. Za provozu je vstup životu nebezpečný, takže dveře zajistil. A když se vracel, oznámil to nadřízenému. Tak se to dostalo až ke mně. Vzhledem k tomu, co se stalo v úseku ventilace, sebral jsem partu elektrikářů a vyrazili jsme sem. Ono… bylo nutné trochu porušit předpisy, protože i za provozu se dá vejít dovnitř, když je jeden dost opatrný… a tohle jsme tu našli,” posvítil poručík za rozvodnou desku.
Mezi dvěma žebry v lodní přepážce byla svisle opřená silná ocelová tyč. Od pádu ji dělilo tenké lanko, které bylo na jednom konci silnou svěrkou uchyceno k přepážce, na druhém pak končilo v dřevěné krabičce, která byla přitažena k protějšímu žebru. Z krabičky vedly dva tenké černé drátky k hodinovému mechanismu. Jeden kontakt byl vyvedený na hodinovou ručičku, ten druhý pak nastaven na pozici asi tří hodin od polohy ručky. Jeden z kontaktů byl přerušený a samotný strojek násilím zablokovaný.

“Kdyby ta tyč spadla, zapálilo by to asi celou rozvodnu. Celou svou délkou by vyzkratovala hlavní sběrnici.”
“Poručíku, vy jste hrdina. Chápu, proč jste o tom nechtěl mluvit,” prohlásil uznale kapitán. “Ale kdokoliv to připravil, ví, že se mu to nepovedlo. Uschovejte to někde v bezpečí a posilte hlídky. Během tří dnů dorazíme do Uruguaye. Odstavíme loď a provedeme kompletní prohlídku. Do té doby musíme vydržet.”
“Ano, pane!”

Trigatron
Začiatočník
Začiatočník

Príspevky : 43
Money : 35012
Karma : 17

Zobrazit informácie o autorovi

Návrat hore Goto down

Re: Na křídlech orlice - povídka ve vývoji

Odoslať pre Sverige za 16/1/2015, 12:24

@Rybanasuchu napísal:Viete..  a toto mu hovorím takmer denne 70 Smile
Musíš mu to hovoriť ešte častejšie!! Smejúci sa smajlík 2 Usmiaty smajlík 2

Trigatron: Ak budeš mať knihu, chcem byť prvý, ktorý si ju kúpi Thumbs Up!
Ďalšia kapitola, som rád, že dnes mám čo čítať Smejúci sa smajlík 2 Idem na obed, potom čítam Pierko Thumbs Up!
avatar
Sverige
TOP prispievateľ
TOP prispievateľ

Príspevky : 6032
Mesto : Púchov (Liptovský Pucholáš)
Meno : Tomáš
Money : 266938
Karma : 686

Zobrazit informácie o autorovi

Návrat hore Goto down

Re: Na křídlech orlice - povídka ve vývoji

Odoslať pre Rybanasuchu za 16/1/2015, 12:29

Sverige: Yep.. zkusím.. Very Happy Smile

_________________
rybka May the Fish be with you! rybka 
avatar
Rybanasuchu
Moderátor
Moderátor

Príspevky : 4539
Vek : 22
Mesto : Nějaké
Meno : Anděla
Money : 181220
Karma : 496

Zobrazit informácie o autorovi

Návrat hore Goto down

Re: Na křídlech orlice - povídka ve vývoji

Odoslať pre Sverige za 16/1/2015, 12:34

Inak nezabúdajte na ďalšie video Smejúci sa smajlík 2 Dr. Who: Part II Smejúci sa smajlík 2
avatar
Sverige
TOP prispievateľ
TOP prispievateľ

Príspevky : 6032
Mesto : Púchov (Liptovský Pucholáš)
Meno : Tomáš
Money : 266938
Karma : 686

Zobrazit informácie o autorovi

Návrat hore Goto down

Re: Na křídlech orlice - povídka ve vývoji

Odoslať pre Rybanasuchu za 16/1/2015, 12:37

Len sa neboj.. Smile Až bude Missy.. (ve výrobě) bude Dr. Who: Part II. a bude dlhší.. Wink (Možno.. hmm..)

_________________
rybka May the Fish be with you! rybka 
avatar
Rybanasuchu
Moderátor
Moderátor

Príspevky : 4539
Vek : 22
Mesto : Nějaké
Meno : Anděla
Money : 181220
Karma : 496

Zobrazit informácie o autorovi

Návrat hore Goto down

Re: Na křídlech orlice - povídka ve vývoji

Odoslať pre Sverige za 16/1/2015, 12:38

Ale čokoľvek iné, nemusí to byť Dr. Who, ale musíte tam hrať vy dvaja spolu Usmiaty smajlík 2
avatar
Sverige
TOP prispievateľ
TOP prispievateľ

Príspevky : 6032
Mesto : Púchov (Liptovský Pucholáš)
Meno : Tomáš
Money : 266938
Karma : 686

Zobrazit informácie o autorovi

Návrat hore Goto down

Re: Na křídlech orlice - povídka ve vývoji

Odoslať pre Rybanasuchu za 16/1/2015, 12:54

My dvaja spolu? No dobre.. Smile Tak mi niečo sepíšeme a natočíme.. 

P.S. Čo tak záznam z našich.. nie.. inak! Tak pre začiatok.. mam jeden nápad.. hm? V létě sme byli na tzv. Festivalu Fantazie v Chotěboři. Akce pre každého, kto sa venuje cosplayingu atd. Skvelá vec, naozaj.. vel'a zábavy a skvelých ludí.. A zúčastnili sme sa tam sútaže.. tak.. čo tak príbeh? O tom? Ako to dopadlo? Čo sa tam stalo? Smile I se záznamem z nášho vystúpení.. Wink

_________________
rybka May the Fish be with you! rybka 
avatar
Rybanasuchu
Moderátor
Moderátor

Príspevky : 4539
Vek : 22
Mesto : Nějaké
Meno : Anděla
Money : 181220
Karma : 496

Zobrazit informácie o autorovi

Návrat hore Goto down

Re: Na křídlech orlice - povídka ve vývoji

Odoslať pre G.Z.L za 16/1/2015, 13:04

@Rybanasuchu napísal:My dvaja spolu? No dobre.. Smile Tak mi niečo sepíšeme a natočíme.. 

P.S. Čo tak záznam z našich.. nie.. inak! Tak pre začiatok.. mam jeden nápad.. hm? V létě sme byli na tzv. Festivalu Fantazie v Chotěboři. Akce pre každého, kto sa venuje cosplayingu atd. Skvelá vec, naozaj.. vel'a zábavy a skvelých ludí.. A zúčastnili sme sa tam sútaže.. tak.. čo tak príbeh? O tom? Ako to dopadlo? Čo sa tam stalo? Smile I se záznamem z nášho vystúpení.. Wink

ani neváhajte, taký príbeh tu nesmie chýbať Smile mám rád cosplay, takže čo sa mňa týka, určite by som si váš príbeh prečítal a tie videá, to by bol len pekný bonus k príbehu Smile tak dúfam, že čoskoro môžeme očakávať príbeh z Festivalu Fantazie Wink good post
avatar
G.Z.L
MEGA prispievateľ
MEGA prispievateľ

Príspevky : 4313
Vek : 23
Mesto : Brezno
Meno : G.Z.L
Money : 276221
Karma : 431

Zobrazit informácie o autorovi

Návrat hore Goto down

Re: Na křídlech orlice - povídka ve vývoji

Odoslať pre G.Z.L za 16/1/2015, 13:05

A teraz sa idem pustiť do čítania prvej a druhej kapitoly od Trigatrona Wink
avatar
G.Z.L
MEGA prispievateľ
MEGA prispievateľ

Príspevky : 4313
Vek : 23
Mesto : Brezno
Meno : G.Z.L
Money : 276221
Karma : 431

Zobrazit informácie o autorovi

Návrat hore Goto down

Re: Na křídlech orlice - povídka ve vývoji

Odoslať pre G.Z.L za 16/1/2015, 16:00

Pierko prečítané..

a moje hodnotenie? no, nejdem veľmi hodnotiť, doteraz som očarený z toho aký kvalitný príbeh som si prečítal, takže sa rovno spýtam: DOSTANEME ĎALŠIU KAPITOLU? Smile
avatar
G.Z.L
MEGA prispievateľ
MEGA prispievateľ

Príspevky : 4313
Vek : 23
Mesto : Brezno
Meno : G.Z.L
Money : 276221
Karma : 431

Zobrazit informácie o autorovi

Návrat hore Goto down

Re: Na křídlech orlice - povídka ve vývoji

Odoslať pre Trigatron za 16/1/2015, 17:52

@G.Z.L napísal:Pierko prečítané..

a moje hodnotenie? no, nejdem veľmi hodnotiť, doteraz som očarený z toho aký kvalitný príbeh som si prečítal, takže sa rovno spýtam: DOSTANEME ĎALŠIU KAPITOLU? Smile

Díky, zatím mne ty reakce jen a jen překvapují. A ano, dostanete. Brzy. Jen co po sobě opravím hrubky. 

P.S.: Pokud by se vám cokoliv nezdálo, nesedělo, jen se ozvěte. Smile

Trigatron
Začiatočník
Začiatočník

Príspevky : 43
Money : 35012
Karma : 17

Zobrazit informácie o autorovi

Návrat hore Goto down

Re: Na křídlech orlice - povídka ve vývoji

Odoslať pre Android za 17/1/2015, 13:38

Nie je to zlé Smile Už dlho som nečítal, tak som si myslel, že toľko textu sa mi ani nebude chcieť čítať, ale keď som začal s čítaním prvej kapitoly, tak som to musel dokončiť až do konca. Very Happy Vybral si dobrý žáner, ktorý sa mi fajn čítal, takže good post good post good post skvelé Trigatron Wink
avatar
Android
Battleon King
Battleon King

Príspevky : 8294
Money : 354413
Karma : 1054

Zobrazit informácie o autorovi

Návrat hore Goto down

Re: Na křídlech orlice - povídka ve vývoji

Odoslať pre Android za 17/1/2015, 13:39

@Rybanasuchu napísal:My dvaja spolu? No dobre.. Smile Tak mi niečo sepíšeme a natočíme.. 

P.S. Čo tak záznam z našich.. nie.. inak! Tak pre začiatok.. mam jeden nápad.. hm? V létě sme byli na tzv. Festivalu Fantazie v Chotěboři. Akce pre každého, kto sa venuje cosplayingu atd. Skvelá vec, naozaj.. vel'a zábavy a skvelých ludí.. A zúčastnili sme sa tam sútaže.. tak.. čo tak príbeh? O tom? Ako to dopadlo? Čo sa tam stalo? Smile I se záznamem z nášho vystúpení.. Wink
I love you Cosplay! I love you Sem s príbehom, chcem ho! Smejúci sa smajlík 2
avatar
Android
Battleon King
Battleon King

Príspevky : 8294
Money : 354413
Karma : 1054

Zobrazit informácie o autorovi

Návrat hore Goto down

Re: Na křídlech orlice - povídka ve vývoji

Odoslať pre Rybanasuchu za 17/1/2015, 13:51

Ok.. ok.. dobre.. Smile Príbeh bude.. he.. he.. he..


_________________
rybka May the Fish be with you! rybka 
avatar
Rybanasuchu
Moderátor
Moderátor

Príspevky : 4539
Vek : 22
Mesto : Nějaké
Meno : Anděla
Money : 181220
Karma : 496

Zobrazit informácie o autorovi

Návrat hore Goto down

Re: Na křídlech orlice - povídka ve vývoji

Odoslať pre Android za 17/1/2015, 14:17

Awww yeaaah! Awww yeaaah! Awww yeaaah! Awww yeaaah! Awww yeaaah! Awww yeaaah! Awww yeaaah! Awww yeaaah! Awww yeaaah!
YEEEEEEEEEEEEEES! Heart Eyes
avatar
Android
Battleon King
Battleon King

Príspevky : 8294
Money : 354413
Karma : 1054

Zobrazit informácie o autorovi

Návrat hore Goto down

Re: Na křídlech orlice - povídka ve vývoji

Odoslať pre LightBringer za 18/1/2015, 00:53

Let the Rybanasuchu rise!
avatar
LightBringer
Beer Lover
Beer Lover

Príspevky : 8002
Vek : 23
Mesto : Blava
Meno : Martin Cloreak
Money : 465133
Karma : 1270

Zobrazit informácie o autorovi

Návrat hore Goto down

Re: Na křídlech orlice - povídka ve vývoji

Odoslať pre Rybanasuchu za 18/1/2015, 12:28

rybka Yeah? How? Rybka nevie lietať!

_________________
rybka May the Fish be with you! rybka 
avatar
Rybanasuchu
Moderátor
Moderátor

Príspevky : 4539
Vek : 22
Mesto : Nějaké
Meno : Anděla
Money : 181220
Karma : 496

Zobrazit informácie o autorovi

Návrat hore Goto down

Re: Na křídlech orlice - povídka ve vývoji

Odoslať pre Trigatron za 18/1/2015, 12:45

Ale ví. Jen to tají, aby nemusela potom létat všude a mohla raději sedět a odpočívat. Smile Spíš než na Rybku je v tomhle podobná kočce. Wink

Trigatron
Začiatočník
Začiatočník

Príspevky : 43
Money : 35012
Karma : 17

Zobrazit informácie o autorovi

Návrat hore Goto down

Re: Na křídlech orlice - povídka ve vývoji

Odoslať pre Trigatron za 18/1/2015, 14:48

Kapitola třetí
Bienvenido a Uruguay!


Kolem čtvrté ráno kapitána probudil hlas jednoho z kadetů. “Pane, vplouváme do uruguayských vod.”
Hartmann zívl. Naspal sotva pět hodin. “Rozumím, za chvíli jsem na můstku. Nějaké zprávy o snídani, Meyere?”
“Míchaná vejce, slanina a sýr. Za patnáct minut se bude podávat na můstku pro důstojníky ve službě.”
“Děkuji, můžete jít.”
Čert mi byl dlužen tyhle dvojité směny, pomyslel si. Ano, přiznával v duchu, vymyslel jsem si je sám, protože máme na lodi nebezpečného sabotéra. A stále netuším, kdo by to mohl být, dodal roztrpčeně v soukromí své hlavy, když si zapnul sako, naposledy prohrábl vlasy a vyrazil na můstek.


“Dobré ráno, kapitáne,” pozdravil první důstojník Haeckel. “Teplota vzduchu je osm stupňů, předpověď pro dnešek hlásí jasno, odpoledne teploty i přes dvacet.”
“Dobré, Waltře. Už máme zprávy z přístavu Montevideo?”
“Ano, před chvílí dorazila depeše. Máme změnit kurs do přístavu Maldonado.”
“Uvedli důvod?”
“Ne pane… ale nechal jsem si přinést nějaké podklady,” pokynul k mapovému stolu, na kterém pomalu chladla Erichova časná snídaně a opodál ležela tenká složka dokumentů.

“Moc toho není,” prohodil mezi sousty kapitán, zatímco měl před sebou rozložené papíry. “Že mají sídelní město jiné než hlavní, to jsem věděl. Že máme zakotvit v přístavu, kde největší lodí je guvernérská jachta, to mne děsí. Máme hloubkové mapy?”
“Ano, pane. Je tam umělá proláklina, ke které je natažené molo. Budeme mít pod kýlem minimálně čtyři metry. Zbytek přístavu je ale velice mělký, od pěti do dvou metrů.”
“Takže postupovat pomalu a s aktivním hloubkoměrem, co dál?”
“Podle propozic se máme zdržet minimálně tři dny, nejdéle týden, nebo podle uvážení, zatím nám ale nikdo z lokálního velvyslanectví nic nepotvrdil.”
“Dobře. Snad už to proběhne bez komplikací,” povzdechl si kapitán a pustil se opět do své snídaně.


Kolem osmé ráno ohlásila hlídka vizuální kontakt s přístavem. Hartmann nařídil zastavit stroje a povolal k sobě trojici kadetů.
"Tak, pánové, teď si vyzkouším vaši teoretickou přípravu," usmál se a odstoupil od pultíku. Nenápadně mrkl směrem k Waltherovi, který stál vedle kormidelníka.
"Kapitáne, nemyslíte snad..." pochopil první důstojník narážku a nasadil překvapený výraz.
"Pane Haeckel, vy jim snad nevěříte?"
"To jsem neřekl. Ale není to na ně příliš veliké sousto?"
Hartmann přejel pohledem zmatené aspiranty. "Není. Ale abyste byl klidný, tak jim tedy budeme asistovat," naznačil spiklenecké zamrkání a dodal ke kadetům "Tak na místa, pánové!"


"Váš cíl je jasný. Dovedete loď bezpečně do přístavu. Vodou nebo vzduchem, to už nechám na vás."
Kadeti se shlukli okolo pultíku. Chvíli se polohlasně dohadovali a pak se jeden z nich, Ingo Schmidt, ujal slova.
“Pane kapitáne, rád bych požádal o hloubkové mapy.”
“Správně, Ingo, máte je mít. Pane Strassere?”
“Ano, kapitáne?”
“Aspirant Schmidt si přeje mapu třicet jedna, sektor c.”
“Jistě, pane. Už je připravena.”

Na prosvětleném stole byla napnutá mapa severní části Laplatského zálivu. Kadet si vzal k ruce odpichovátko a podklady, zahleděl se na očekávanou trasu plavby a odmlčel se. Po chvíli ukázal prstem. “Kapitáne, rozhodl jsem pro let v malé výšce - na několika místech se zde nachází písečná lavice, která by mohla ohrozit loď, zvláště pokud neznáme stav přílivu a rychlost nanášení písku.”
Hartmann kývl. “Velmi dobře, pokračujte.”
Kadet opět přešel k velitelskému pultu, zatímco jeho kolegové zaujali místo u kormidla a letových okruhů. Kapitán si stoupl k telegrafu do strojovny a položil ruku na páku.
“Tak, pánové, připravte se. Aspirante Schmidte, čekáme na váš povel.”

Stroje Bauera se daly do pohybu a inženýr Lemke začal odpočítávat. “Letové okruhy na třiceti procentech. Padesát. Šedesát. Sedmdesát. Sedmdesát pět,”
Schmidt chvíli váhal, pak se otočil ke kapitánovi. “Dejte rozkaz strojovně k přepnutí reduktorů.”
"Ano, pane!" opáčil kapitán skoro divadelně a kormidelník za ním div nevyprskl smíchy. Kadet Schmidt se také nervózně ušklíbl a napětí na můstku trochu polevilo.
“Okruhy připraveny!”
“Stoupejte nad hladinu, výška pět metrů.”
Paluba se zatřásla, jak se loď dala do pohybu. V okamžiku, kdy se i kýl vynořil z vody, dal kadet rozkaz k plavbě pomalu vpřed. Propulzory se roztočily a Bauer pokračoval v cestě k molu.

O pět minut později se loď důstojně stočila a před očima se všem rozestřel nádherný záliv, lemovaný bílými plážemi a zelenými svahy nízkých kopců. Na pravé straně pak zátoku uzavírala vysoká a ostrá skála, která jako kdyby do celé scenérie ani nepatřila. Na jejím zatravněném svahu stoupalo několik klikatých cest či ulic, které propojovaly luxusní vily se zbytkem města. Celé té čtvrti dominovala jedna stavba, podivný shluk bílých vrchlíků, jako kdyby někdo postavil hrad ze zdejšího písku a jako formu použil vaječnou skořápku. Z celé stavby dýchala lehkost a především bohatství.
“Podejte mi dalekohled,” požádal kapitán, přešel na venkovní lávku a o chvíli později už stavbu detailně zkoumal. Nemýlil se. Na žerdi se líně vlnila vlajka místního guvernéra. Na terase, která se vypínala nad nízkým útesem, si povšiml silnějšího muže v dlouhém županu, který si stínil hlavu širokým panamákem a vzhlížel k lodi. Pak se náhle otočil a bylo vidět, jak divoce gestikuluje směrem k schůdkům, které vedly dolů na pláž. Hartmann se tam automaticky zaměřil a spatřil, jak nahoru vybíhá mladá dívka, zabalená do koupacího pláště. Doběhla na terasu a rovněž zůstala zírat na obrovskou loď, neschopna pohybu. Erich se sám pro sebe usmál. Tyhle okamžiky byly přesně tím, co měl na službě rád. Ze snění ho náhle vytrhl hlas z můstku.
“Pane kapitáne, hlídka hlásí válečnou loď jižně od nás!”
Hartmannovi zatrnulo, ale ovládl se. “Identifikace?”
Chvíli bylo ticho “Britská, třída Harrower.”
“Kadete, vaše rozkazy?”
Schmidt se zpotil a nemohl ze sebe vypravit ani slovo. “V pořádku, Ingo, vedl jste si dobře. Pánové, zachovejme klid. Pošlete jim světelnou depeši s žádostí o identifikaci a naši komunikační frekvenci.”


Reflektor se dlouze rozzářil a zhasl. A znovu. Pak zarachotily rolety ve složitém rytmu a směrem k neznámému křižníku se nesla zpráva. Chvíli bylo ticho, kdy všichni se zadrženým dechem vyčkávali na odpověď. Potom se, v naprostém tichu, dal operátor radiostanice do psaní. Vyplněný blanket předal kapitánovi. Několik slov a podpis. Hartmann se chvíli jen díval kamsi skrz papír a pak předal beze slova zprávu prvnímu důstojníkovi.
“Co se děje, pane?”
“Přečtěte si to sám,” prohlásil Erich, ale koutky mu cukaly, jako kdyby zadržoval smích.
Na blanketu stálo, samozřejmě anglicky: “Jak se vede, piráte? Cpt. John Fraser”
“Myslím, že můžeme zrušit pohotovost,” řekl kapitán směrem k ostatním. “A pokračujeme v přistávání. Už si to převezmu, aspirante.”
“A co ten anglán, pane?” otázal se navigátor Strasser.
“Znám kapitána Frasera. Je to gentleman. A mimo to… oficiálně jsme přeci na mírové plavbě.”
Na znamení, že diskuse skončila, se kapitán otočil zpět ke svému stanovišti, zahákl hůlku do závěsu a chvíli zamyšleně spočinul zrakem na guvernérově haciendě. Usmál se. Možná že ta kombinace čerstvého vzduchu, jasné oblohy a zářícího slunce měla něco do sebe.
“Pánové, jste pro malé překvapení? Co takhle jim předvést Schönfeldovu smyčku?”


Na terase Casa Hernandéz pozoroval guvernér masu oceli, která se, nízko nad hladinou, majestátně sunula do zátoky.
“Jak takové monstrum dovedou vůbec řídit?” podivila se guvernérova dcera a přitáhla si župan úžeji k tělu. Slunce ještě moc nehřálo.
“Nemám tušení, Anno. Ale určitě jsou v tom velmi dobří. Pan velvyslanec Hertwig říkal, že prý ten nový kapitán je obzvlášť šikovný, co se toho létání týká.”
“A co tu tedy budou dělat?”
“No, to myslím sami přesně neví. Jsou tu hosty, takže se přizpůsobí nám. Což mi připomíná, doprovodíš mne na první návštěvu? Pojedu za půl hodiny dolů do přístavu, probrat s nimi otravné formality a ochutnat jejich dobré víno. Doufám, že přivezli Neuburg 1879,” ušklíbl se požitkářsky.
“Myslím, že neodmítnu, tati. Co bys dělal bez překladatelky?”
“Tak to prr, Anno. S tvou matkou jsme si rozuměli bez potíží.”
“Jistě, mluvíš skvěle, ale na psaný projev jsem lepší já.”
“To máš pravdu, ta germánská gramatika mi nikdy nešla. Tak plav dovnitř, za půl hodiny vyrážíme!”
Už už chtěl sám přerušit pozorování a vejít dovnitř, když v tom okamžiku zazněla lodní siréna. Obrovská loď se prudce stočila, opsala elegantní obrátku nad přístavem a hladce, jako pírko, klesla vedle mola.
“Předvádí se,” ušklíbla se Anna. “A že jim to jde.”


“Perfektně provedeno, pánové. Spustit kotvy, připravit můstky a doufám, že naši vlast budeme reprezentovat co nejlépe.”
“Kapitáne? Zpráva od velení přístavu. Přijede sem guvernér a také zřejmě pár místních činitelů, aby nás oficiálně uvítali.”
Hartmann jen vytřeštil oči. “To si pospíšili. Ale dalo se to čekat.”
“Kapitáne, postarám se o to,” pospíšil si první důstojník. “Už jsem podobná jednání absolvoval.”
“Děkuji, Waltře. Protože jsme zakotvili, přejdeme na přístavní režim služeb. O dovolenkách pro posádku rozhodnou zástupci úseků. A teď, prosím, připravte vše potřebné k přehlídce. Když už sem přijede guvernér,” tady Hartmann musel nahlédnout do poznámek “guvernér Hernandéz. José Escamillo Hernandéz. Chm. Tedy, guvernér musí vidět naši loď v tom nejlepším světle. To je vše, pánové, rozchod.”


Kapitán pomalu sestoupil po schodech na nižší palubu. Čekala ho ještě jedna nepříjemná povinnost - navštívit ministra Stihlmanna a zpravit ho o návštěvě guvernéra Hernandéze. Když se zastavil před dveřmi, nejprve nervózně polkl, odkašlal si a až pak se sebral a opatrně zaklepal.
“Komm‘rein!” ozval se strohý hlas.
Hartmann otevřel dveře. Ministr seděl na posteli, zabalený v županu a pokoušel se zapálit si doutník. Několikrát potáhl a trapné ticho prodlužoval skoro záměrně. Konečně vyfoukl namodralý kouř a obořil se na kapitána: “Tak co bude? To jste snad zase někoho nešťastnou náhodou zavraždil, pane Hartmanne?”
“Pane, je mou povinností informovat vás, že jsme přistáli v přístavu Maldonado. Za hodinu očekáváme návštěvu guvernéra Hernandéze. To je vše.”
“Rozumím. Můžete jít.”
Erich mlčky vycouval z kajuty a zavřel za sebou dveře. Opatrně, váhavými kroky, se takřka doplížil ke své ubikaci, vpadl dovnitř a zamkl za sebou. Čepici odhodil, z lékovky si vyklepal čtyři semi-hydrazily a natáhl se na postel. Bezmyšlenkovitě chroupal hořké tablety a zíral do stropu. Pak si přitáhl sluchátko palubního telefonu a stiskl klávesu pro linku na můstek.


“Haeckel, můstek.”
“Hartmann. Jak si vedeme, Waltře?”
“Krauss někde vyštrachal tři slunečníky, máme i nějaké stoly a ubrusy. Z kuchyní vzkazují, že připraví něco speciálního a prý tam mají i nějaké vzácné víno.”
“Výborně. Předejte tu zprávu panu ministrovi.”
“Rozumím, pane.”
Ve sluchátku to cvaklo a bylo ticho. Kapitán si oddechl a zavřel oči. Snad alespoň něco půjde bez problémů, pomyslel si.

Probudilo ho zaklepání na dveře. “Kapitáne Hartmanne!”
Se špatně skrývaným zaúpěním se zvedl. Po vysoké dávce léku ho bolela hlava a fakt, že za dveřmi je ministr Stihlmann, mu na náladě taky nepřidal.
“Kde vězíte, ksakru?”
O hůlce se dobelhal ke dveřím, odemkl a otevřel. “Račte dál, pane.”
“Proč? Vy, ven! Za chvíli tu bude guvernér, a vy tu chrníte, člověče. Já chápu, že jste po dvojitých službách unavený, ale tohle je věc státního významu!”
Hartmann zamrkal. Nevěřil vlastním uším. Stihlmann zněl úplně jinak, skoro až starostlivě. Že by ho opravdu moje nepřítomnost tak děsila, ptal se sám sebe v duchu, nahlas ale řekl jen: “Jistě, pane ministře, omluvte mne ještě na okamžik,” a zavřel dveře.

Takhle rychle se neoblékal snad ani tehdy, když před lety na Akademii zaspal ranní nástup. V myšlenkách si ale pořád přehrával podivný projev pana Stihlmanna. Od jízlivosti ke slušnosti v necelé půl hodině. Nakonec došel k názoru, že celé to podivné chování je jen další pokus o ministrovo zviditelnění. A on, Erich Hartmann, měl být politický poutač. Naposledy na sebe pohlédl do vpravdě úsporného zrcadla a pokrčil rameny. No co. Ono to nějak dopadne, hlavně když neutrpí pověst jeho lodi.


Když vyšel na palubu, samotného ho až překvapilo, jak je místní vzduch příjemný. Ranní opar zmizel a teď, když se pomalu blížila jedenáctá, by poetičtější povahy nazvaly Maldonado “Třpytivým démantem Uruguaye”. Z toho, co si o městě přečetl, věděl kapitán, že vznikalo za pomoci architektů a techniků z Kancléřství, ale zároveň byla respektována místní filozofie všeobecné pohody. Možná že to bylo podivné pro člověka uvyklého vojenskému řádu a kázni, ale Erich sám sebe nikdy nepovažoval za vzorného vojáka. Loajálního, to jistě, ale do slepé poslušnosti, která se v posledních letech stávala normou, měl on, i díky svému krátkému působení ve vědeckých kruzích, dost daleko.


“Kapitáne,” zasalutoval první důstojník. “Vše je připraveno.”
“Skvěle, opravdu, skvěle. Tohle je pro mne přeci jen trochu nové - nejdál jsem s lodí plul, pokud si vzpomínáte, do Španělska.”
Walther Haeckel se ušklíbl. “Ano, pane. Myslím, že na toho bláznivého studenta tam dlouho nezapomněli,” řekl, a sám se divil, co se to s velitelem děje. Když zmínil Španělsko, znamenalo to, že má velmi dobrou náladu, a to mohla být předzvěst jak zlepšení, tak ale i zhoršení jeho stavu. Pro jistotu si umínil, že bude kapitána pozorně sledovat.
Erich zatím popošel na příď, posadil se na jeden z masivních kotevních vrátků a pozoroval pobřeží. Pak se zeptal: “Už jste podobné akce prožil - co je tak obyčejně zvykem?”
“No, většinou, pokud mohu mluvit neformálně,” začal Walther a když se dočkal kývnutí na souhlas, pokračoval: “Tak obvykle je to nějaká ta tancovačka, lahůdky, no prostě se z lodi udělá lázeňská promenáda. Ale formálně se tomu říká, tuším, ukázat vlídnou tvář loďstva a vlasti.”
Kapitán se usmál “Pečete i oplatky?”
“Jistě, posloužíme,” napodobil hokynářský tón první důstojník. “Je to vlastně docela příjemná změna od jednotvárné služby. Však uvidíte sám.”
“Asi máte pravdu. A řekl bych, že brzy. Vidíte támhle ten vehikl?”

Po přístavní hrázi se blížilo cosi podivného, secesní výtvor šíleného inženýra. Dlouhý a nízký podvozek nesl prosklenou kabinu strojvůdce, poté opláštěný kotel a elektrický generátor, a celou zadní polovinu vozidla zabírala kabina pro cestující, tvořená skly v kovovém rámu. Rovné boky přecházely mírným obloukem do rovněž prosklené střechy.
“Co to je?” otázal se zaskočeně ministra Erich, který podobný stroj sice viděl nespočetněkrát vyobrazený, ale nikdy ne v provozu. Heilmannova francouzská konstrukce, skoro sedmdesát let staré vozidlo, hnané osmi elektromotory, teď pomalu pojíždělo po kolejích na molu, óda na techniku natřená bíle a černě, se zlatými doplňky.

“Netvařte se tak překvapeně, kapitáne. Copak jste nikdy neviděl parní tramvaj?” komentoval kapitánovo překvapení Friedrich Stihlmann, který se zčistajasna zjevil vedle něj. Předtím se jen ležérně opíral o zábradlí, pokuřoval a odklepával popel přes palubu, ale u jakékoliv známky rozruchu, jak si kapitán všiml, se dříve nebo později objevil.
“Viděl, ale tohle je spíš pojízdný salón. Kde to vzali?”
“Co já vím. José mi říkal, tedy pardon, pan guvernér říkal,” ministr si nenechal ujít možnost pochlubit se, jak dobře se s místním vládcem zná. “Prostě, kdysi to jeho předchůdce koupil od francouzské společnosti a postavil si z toho pojízdnou úřadovnu.”
“A tak. Promiňte, myslím, že už zastavuje. Pánové,” otočil se k důstojníkům, “dejte spustit můstek a pojďte, přivítáme našeho hosta.”
S těmi slovy vykročil k průchodu v zábradlí a na poslední chvíli si ještě urovnal čepici. Hůlku uchopil do levé ruky a pro uklidnění se zhluboka nadechl. V ten okamžik ho ministr šťouchl do zad.
“Umíte vůbec španělsky, kapitáne?”

Když pomenší a zavalitý muž s navoskovaným knírkem vstoupil na prkna paluby, kapitán Hartmann vydal úsečný příkaz “Habt Acht!”
Za ním se všichni přítomní vyrovnali do vzorného pozoru. Do nastalého ticha Erich nejprve zasalutoval a poté spustil “Bienvenida, gobernador, a bordo del acorazado Bauer. Capitán Hartmann a su servicio.
První důstojník si neodpustil úšklebek, když zachytil zklamaný výraz na tváři ministra Stihlmanna. Vzápětí ho ale smích přešel, to když spatřil mladou slečnu, která stála za guvernérem. S otevřenými ústy pozoroval tvář mladé ženy, která mu byla nesmírně povědomá. Ve vzpomínkách se vrátil ke břehům Rujány, asi o šestatřicet let do minulosti. Tehdy tam byl jako kormidelník dělového člunu, na kterém si své ano řekli Josef Hartmann a Lisa Draxlerová. A když se ve vzpomínkách dostal k tomu, jak prošedivělý Josef nadzvedl závoj a políbil svou ženu, už věděl, jak se mu ta tvář dostala do vzpomínek. Nebyla to dokonalá podoba, ale lesklé tmavé vlasy, poměrně bledé tváře a odzbrojující úsměv, to vše jako kdyby někdo přenesl z minulosti vzdálené necelých čtyřicet let.


Kapitán ztuhl. Ministr se k němu naklonil a cosi mu naléhavě zašeptal.
“Dcera? Aha, ano,” řekl kapitán, jako by si ani nebyl vědom okolí. Na okamžik zavládlo ticho. Walther chtěl už už zasáhnout, když se náhle kapitán uklonil, políbil dívce ruku a opět španělsky řekl: “Lo siento mucho, seńorita Hernández, de modales tan terribles. Usted es bienvenido aquí.
V odpověď na to se slečna usmála, naznačila poklonu a odpověděla plynule německy: “Děkuji, kapitáne.”
Sotva postoupili na palubu, už tu byli další. Prezident Uruguayské banky s chotí, ministr zbrojního průmyslu, chladný a úsečný muž, kterému oči těkaly jen po výzbroji, a jako poslední dva muži a jedna dáma z rady města.

Spolu s hosty dorazila na loď nefalšovaná jihoamerická pohoda. Zanedlouho už hosté i hostitelé seděli u prostřeného stolu se sklenicemi bílého vína a kapitán, který si tuto část poctivě nastudoval, požádal o ticho.

Obličej mu sice na chvíli strnul, když se narovnával do stoje, ale rychle se vzpamatoval, opřel se o hůlku a levou rukou pozvedl číši se slovy: “Pane guvernére, vážená slečno, vzácní hosté… je mi ctí, uvítat vás, zástupce Uruguayské gubernie na palubě naší lodi. Připijme jim, prosím, na zdraví, pánové. Prosit!” zakončil přípitek tradiční výzvou. Jako na povel všichni důstojníci vstali a pozvedli sklenice.

Konečně bylo oficialitám učiněno zadost, banket se změnil v diskusi a hosté se rozptýlili po palubě. Početná skupinka kolem prvního důstojníka naslouchala jeho výkladu o navigaci, guvernér a ministr zbrojního průmyslu se ale dali do rozhovoru s panem Stihlmannem, zatímco kapitán stál v uctivé vzdálenosti a naslouchal útržkům hovoru. Moc rád by se dozvěděl, jak dlouho tady budou muset zůstat, protože ho nahlodávalo pomyšlení na ztracenou eskadru. Jenže, namítl sám sobě, tyhle tanečky kolem jsou přeci nutnou zástěrkou, ne? A sám si odpověděl, ano, ale všechno má své meze. Trochu upil ze své sklenice, alkohol mu v kombinaci s léky rozhodně dobře nedělal, a málem se udusil, když se za ním ozval hlas slečny Hernandézové.
“Odpusťe mou zvědavost, Herr Kapitän… ale kde jste se naučil tak dobře španělsky? Promiňte, řekla jsem něco špatně?”  
Erich Hartmann zasípal něco jako “Omlouvám se,” několikrát zakašlal a pak teprve odpověděl: “V pořádku, slečno. Naučil jsem se… během krátkého studijního pobytu v Madridu.” Při té vzpomínce se musel mimoděk usmát.
“Byla krásná, že?”
“Jak tohle… víte?” zalapal po dechu Erich.
“Můj otec říká, že jen dvě věci dokáží přesvědčit muže, aby se naučil jiné řeči. Státní zájmy a krásné ženy. Škádlíval tím mou matku, která z Kancléřství pocházela.”
“Máte bystrý úsudek, slečno,” uznale kývl kapitán. “Mohu vám ještě být v něčem nápomocen?”
“Povězte mi, prosím, něco o té vaší lodi, pane Hartmanne. Tedy pardon, chtěla jsem říct, pane kapitáne.”
“Nemusíte se omlouvat. Doposud jsem si na to zcela nezvykl.”
“Pan Stihlmann říkal, že jste skvělý velitel, a že už jste kapitánem skoro čtyři roky,” namítla Anna. “Nepřipadáte mi jako někdo, kdo má potíže se zvykáním si na novoty.”
“Lichotíte mi, slečno. A abych to uvedl na pravou míru, hodnost mám dlouho, ale odsloužil jsem toho málo.”
Během hovoru, dalo by se říci podvědomě, pomalým krokem postupovali od přídě na záď lodi.
“To vyprávěl při jedné ze svých návštěv. Myslím, že si vás tajně oblíbil,” poznamenala slečna, když míjeli dvojici dvěstětrojek, tedy dělovou věž střední ráže, “Prý jste se stal obětí havárie.”
Hartmannovi v ten okamžik jako by zatrnulo v celé noze. Kdyby neměl hůlku, asi by klopýtnul. Takhle se jen opřel a otočil se na slečnu Hernandézovou s velmi vyděšeným výrazem. “I tohle víte? Zdá se, že o mně víte víc, než já sám.”
“Promiňte. Nedalo mi to. Ačkoliv otec vládne gubernii, studium jazyků jednoho nezabaví na dlouho,” posteskla si. “Proto mne zajímá kdeco. A navíc jsem o vás několikrát četla v novinách.”
A znovu. Tentokrát už Erich zavrávoral.
“Co je vám, kapitáne?”
“V pořádku, slečno. To je jen tím počasím. Když jsme vyplouvali, bylo v Kancléřství pošmourno a chladno, jak už to na podzim bývá, zatímco tady je jaro v plné síle.”
“Samozřejmě. Nechcete si odpočinout, třeba se na chvíli posadit?” zeptala se a teprve pak si všimla, kam až došli. Stáli na záďové palubě, pod věží E. “Myslím, že jsme jim zmizeli,” okomentovala to se smíchem. Kapitán se poplašeně ohlédl, ale neviděl nikoho, kdo by se po nich sháněl.
“Raději půjdeme pomalu zpátky, slečno. Ještě bych vás dostal do maléru, a to by mne mrzelo.”
“Asi máte pravdu,” kývla Anna. “Ale nemusíte spěchat.”


Na  plošině u dálkoměru stáli střelecký důstojník Künzel a jeho pobočník Reitman. Oba upřeně pozorovali britskou loď, křižník, který kapitán označil jménem Exeter. “Nevypadá, že by se chystal kotvit, pane.”
“Podle toho, co kapitán říkal, vypomáhá místním lodím jako navigační bod. Prý je něco špatného s radiomajáky pro civilní plavbu, a oni mohou takto z výšky pozorovat měnící se stav vody na mělčinách.”
“Záslužný úkol, jen co je pravda,” okomentoval to seržant Reitman a sklonil dalekohled. “Jak vlastně probíhá dole ta sláva?”
“Ani nevím. Po přípitku nás Walther propustil, že je účast dobrovolná. A znáte mne, Klausi, já na tyhle snobské záležitosti nikdy moc nebyl.”
Střelecký důstojník pokrčil rameny, odložil dalekohled a prolezl otevřenými dvířky zpět do věže. Nevšiml si tak kapitána a slečny Hernandézové, kteří pomalým krokem mířili zpět na příď.

“A co vlastně děláte ve volném čase, kapitáne? Odhadovala bych vás na bývalého šermíře, pravděpodobně rád čtete a vzhledem k tomu, co o vás vyprávěl pan Stihlmann mému otci, možná budete i dobrý šachista.”
Erich se upřímně rozesmál. “Jsem rád, že o mně také něco nevíte. Šermoval jsem, a rád, to ano. Čtenář jsem, to bezpochyby. Ale ty šachy, kdepak, slečno, ty mi nic neříkají.”
“S vaším smyslem pro logické a rychlé úsudky?”
“To je spíše štěstí, slečno. A vy? Čím žije dcera guvernéra, s nadáním na cizí řeči? Pokud mohu hádat, tak cestopisy, jízda na koni a jistě také něco uměleckého, nejspíše malba.”
“Touché, kapitáne, máte tři ze tří. I když s tím malováním to moc slavné není. Víte co? Otec vás určitě pozve k nám. Pokud přijdete, což bych vám důrazně radila, budete to moci sám posoudit.”
“Jen bych rád upozornil, slečno,  že nejsem znalec umění a o stylech vím jen to základní.”
“Tak to jste na tom lépe než já. Nějaké odborné povídání o umění mi nikdy nešlo… je to jako popisovat někomu moře. Každý by si to měl prožít sám, a sám si na to udělat názor. Nemůžete vědět, jaká je voda, dokud do ní nevstoupíte.”
“To je dobrý postřeh. Váš nápad?”
“Ale ne, kapitáne, cituji. Johann Fiedler, Myšlenky. Oblíbená kniha mé matky,” pousmála se Anna. “Na to, jak jste v Kancléřství občas striktní, máte velmi pokrokové myslitele.”
“Vidíte. Zrovna v tomhle oboru mám opravdu mezery ve vzdělání.”
“Nemáte se za co stydět. Já zase nevím nic o mořeplavbě, kapitáne.”
Erich s úsměvem kývl. “Skóre je stále nerozhodné, slečno. Asi bychom se ale měli vrátit, váš pan otec si jistě dělá starosti, jestli jste někam nezabloudila.”
“S vámi? Nemožné,” ušklíbla se a přijala nabízené rámě.

“Ah, pan kapitán. Doufám, že vás má drahá Anna nezatěžovala spoustou dotazů.”
“Ani v nejmenším, pane guvernére.” Erich se otočil k Anně, znovu jí políbil ruku a dodal: “Děkuji za vaši společnost. Bylo mi ctí a potěšením.”
“Nepřehánějte to s tou dvorností, kapitáne, ještě si chudák José bude myslet, že jsme všichni jako vy,” okomentoval to ministr Stihlmann, v překvapivě dobrém rozmaru. Co to s tím člověkem je, divil se v duchu Hartmann.
“Ale no tak, Friedrichu, vždyť to je jeho povinnost. Reprezentuje vaši nejlepší loď, elitní posádku a prosperující zemi.”
Ministr se jen zasmál. “Vždyť já vím. Ale vede si dobře. Pokud teď máte okamžik, kapitáne, a pokud nás omluví okouzlující Anna, probrali bychom následující dny.”
“Beze všeho,” řekli Erich a Anna jednohlasně. Prvnímu důstojníkovi se zacukaly koutky, jak se snažil bránit úsměvu.
“Výborně, tak tedy, k dalším dnům,” začal ministr a zamířil zpátky ke stolu, kde si uzmul volnou sklenici s vínem.
“Je úterý, co kdybychom otevřeli loď pro veřejnost večer a v noci z pátku na sobotu? A v sobotu večer pak můžeš ty, José, otevřít svoje sklepy,” vyložil svůj nápad Stihlmann, vyprázdnil sklenku jedním hltem a rozhlédl se po svých společnících. První důstojník stál s kamennou tváří pod slunečníkem, kapitán se snažil skrýt znechucení a jen José nadšeně přisvědčil. “To by šlo.” Třemi slovy se tak rozhodlo o záležitosti státního významu.
“Řeknu o tom i Hansovi, škoda, že ho zdrželi francouzští diplomaté.”
“Francouzi? Ah, pravda. Ta záležitost s Richelieu?”
“Přesně tak. Měli by dorazit v pátek.”
Kapitán chvíli nechápal a pak mu vše došlo. “Francouzská delegace? Bitevní loď Richelieu?”
“Ano, kapitáne. Zakotví tu na krátkou dobu, zřejmě chtějí také nasbírat trochu diplomatických bodů,” zakřenil se ministr.
Hartmann jen obrátil oči v sloup. “Wunderbar.”
“Tím by to bylo uzavřeno. Souhlasíte, José?”
“Naprosto, Friedrichu. Nechcete se za Hertwigem svézt s námi?”
“Pokud budete tak laskav… kapitán nás jistě doprovodí, že?”
“Ano, pane,” přikývl Hartmann a otočil se k Waltherovi. “Zachovejte přístavní hlídky, v případě pohotovosti spusťte sirénu. Nezdržím se dlouho.”
“Jistě, kapitáne.”

“Vy nás doprovodíte, kapitáne?”
“Ano, slečno. Obávám se, že se mne jen tak lehce nezbavíte.”
Eso es magnifíco!” vyhrkla Anna.
“Myslíte? No dobrá tedy, udělám co bude v mých silách, abych byl agradable y entretenido compańero, říká se to tak, ne?”
“Ano, říká. Ale vy se rozhodně snažit nemusíte, kapitáne.”
“Další poklona, kterou vám nemám jak oplatit, seńorita Hernandéz.
“Ale ano, můžete, capitán. Posedíte pro mne chvilku? Ráda bych si vás alespoň načrtla.”
Erich čekal všechno možné, jen ne tohle. Chvíli koukal do prázdna, ale pak kývl. “Beze všeho, slečno. Snad si na mně nezlomíte uhel.”
“Nechte toho pesimismu a raději koukejte před sebe, tohle by vás mohlo zajímat.”

Skutečně, na dřevěné točně právě obrátili stařičký vůz a ten teď volným tempem přijížděl ke konci lávky.
“Máte pravdu, slečno. Je to krása. Mohu nahlédnout ke stroji?”
“Samozřejmě. Musíte přes kabinu strojvůdce. Enrico vás tam pustí, viďte?”
“Sí,” kývl muž v umaštěných montérkách, které měl natažené přes tradiční šoférskou livrej. Vysoukal se z neforemného kusu šatstva a urovnal si sako. “Už má svoje léta, takže víc času sebere údržba, než jízdy. Ale nedal bych ji ani za všchno guvernérovo stříbro.”
“Rozumím vám. Mohu nahlédnout ke stroji?”
“No, pokud si chcete zašpinit tu parádní uniformu, tak jistě.”
“Myslím, že ten pohled risknu,” ušklíbl se Hartmann a překvapivě čile se vyšvihl na schůdky.


Jak vozidlo pomalu vyjíždělo do kopců, kapitán Hartmann neodolal a rozhlédl se po okolní scenérii.
“Prosím, kapitáne, ještě okamžik,” napomenula ho Anna, která seděla v pohodlném křesle a črtala do skicáře.
Erich poslušně stočil hlavu zpět a opatrně přešlápl z nohy na nohu. Byl zády opřený o zábradlí, které lemovalo uzavřenou kabinu, nohy překřížené a po patnácti minutách jízdy také poměrně bolavé.
“Vážně máte dojem, že to má konec?” okomentoval s úsměvem její snažení.
“Nebuďte tak skeptický, kapitáne. Podobá se vám to víc, než si myslíte,” prohlásil ministr, který Anně nahlížel přes rameno.
“Tak prosím, hotovo.”
Kapitán zapadl do křesla a mlčky zíral na list papíru, který se mu vznášel před očima. Ze stránky na něj hleděl sympatický důstojník, zahleděný kamsi do dálky.
“Tedy… rozhodně máte talent,” vydechl nakonec. “Ten obličej už jsem viděl, ale to bylo tak před pěti roky.”
Ministr se jen ušklíbnul a odvrátil se, aby předstíral opět plné soustředění na Josého proslov o budoucích plánech. Hartmann v rozpacích byl sice nesmírně zábavný, ale teď už se celá věc obešla bez jeho zásahů. Ještě tu a tam do toho ťuknu, pomyslel si Stihlmann, a bude hotovo. Na tváři se mu usídlil samolibý úsměv.

Trigatron
Začiatočník
Začiatočník

Príspevky : 43
Money : 35012
Karma : 17

Zobrazit informácie o autorovi

Návrat hore Goto down

Re: Na křídlech orlice - povídka ve vývoji

Odoslať pre Sponsored content


Sponsored content


Návrat hore Goto down

Strana 1 z 4 1, 2, 3, 4  Next

Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Návrat hore


 
Povolenie tohoto fóra:
Nemôžete odpovedať na témy v tomto fóre.